Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Část 3. Jak jsem strouhala lžičku (a svoje prsty)

31. srpna 2010 v 23:29 | Lesní želva |  Cesta k zálesáctví
Ano, ještě mě stále neomrzelo psát o tom, jaké to jsem dřevo, a tak se naň dneska zaměřím. Ze dřeva pižlám se střídavými úspěchy ve sebezmrzačování už od raného věku, a vždycky mě udivovala zručnost řezbářů, kteří z polínka za pár okamžiků dokázali vytvořit užitný nástroj. A tak jsem jednoho dne vybrala jabloňové polínko, a sama zažila, jaké to je, když si člověk vyrábí příbor. K dispozici jsem měla nářadí, které s sebou obvykle skupina čundráků táhne: pilku, sekeru a dva nože. Dílenské nářadí jsem kvůli autenticitě záměrně vynechala.

Jabloň je poměrně tvrdé dřevo, což jsem poznala hned po začátku osekávání do základního tvaru lžíce z rovnější poloviny polínka (proč z něj ti nožíři asi dělají rukojeti, že?). Zatímco průměrný řezbář zvládne s vhodnými nástroji tuto fázi za cca 20 minut, mě bylo dopřáno se takto bavit asi tři hodiny. Budiž mi polehčující okolností, že zrovna ten den každou chvíli pršelo, příšerně mě žrali komáři (ani kouř z táboráku jim nevadil, nenažrancům zatraceným) a mimoto jsem plnila svých prvních sto jarních kilo kompostu (aneb popřehazuj celý hnojník na hromadu).

Po této zkušenosti budoucí parodie na část příboru putovala do police ve sklepě, kde odpočívala asi tři týdny. Dřevo proschlo a získalo větší vůli odolávat pokusům tupé domácí sekery opracovat ho do lžičkojdního tvaru. Ještě, že existuje pilník na železo a málo zakalený výbrus ostří tohoto komerčního výrobku (kam se hrabe Čína). Nastoupil tedy francouzský švihák Opinel a začala jsem ořezávat ručně, až jsem dostala tvar velmi podobný pádlu, hurá.
Následně jsem podle hesla "usnadni-si-co-můžeš" plánovala před dalším opižláváním vypálit samotnou dutinu lžičky uhlíkem na způsob vypalovaného dřevěného nádobí, jenže… neměla jsem uhlík. Žel ani táborák nebyl v plánu, tak jsem použila kus uhlí grilovacího. Áno, začněte se smát, blbější nápad, než pokusit se briketkou z uhelného prachu něco vypálit, nikdo na světě nevymyslel. Briketka sice vyhořela a v popel se obrátila, ale ten výsměch ve formě lehce přičmoudlého dolíčku v pádlu zůstal hluboce zaříznut v mém povědomí… ách jo. Ale nevzdala jsem se.



Profesionální buřtkraftmeni na vydlabávání používají stovky let starý vynález severských řezbářů, spoon knive. Žel, český student ani průměrná domácnost tento obdivuhodný nástroj neobsahuje. Nastoupila tedy těžká improvizace ve formě nabroušené sekery a zdatného Švýcarského všeuměla, trvající několik hodin, než světlo světa spatřily dávno zarostlá léta jabloně ze středu polínka. Hned na začátku této obdivuhodné činnosti jsem si dovedně rozpárala celou levou dlaň, když jsem si ometala špalek a zapomněla na skleněný prach z posledního pokusu. Po zalepení flastrem mi už piliny nelezly do ran, a cítila jsem závan tvůrčího ducha. Hrubý "výbrus" a nový tvar mého palce, prostředníčku a ukazováčku byl hotov asi za tři hodinky. Řezbář Antonio Ross tuto část stihl bezchybně za půl hodiny. Ha - ha. Odebrala jsem se k učení a příborovou parodii ukryla do stolního kalendáře.



Následujících několik dní jsem ve volných chvílích prokrastinovala tvůrčím způsobem a pádlo měnila v něco, co mělo být lžící. Hodně jsem řešila oblost dutiny, moc se mi nedařilo špičkou Švýcara typu "drop point" dosáhnout vyhlazení přechodů mezi řezy, mimoto byla dutina hodně mělká a zvenčí dřeva příliš a ve špatném tvaru. A tak jsem pižlala dál a snažila se o zachování bříšek na svých palcích pro další generace. Zatímco řezbář Antonio už se svým výtvorem několik týdnů obědvá, mě se teprv podařilo vytvořit hrubý patvar. Ehm.. Nakonec ke slovu přijde i to dílenské nářadí, cidlina a šmirglpapír. Věřím, že to bude trhák.
Trhák to byl, na mém levém palci - den před finálním zúčtováním jsem byla na dřevu. Ale zpátky k práci - po večerech se mi z hrubého patvaru podařilo vytvořit TEN patvar, takže se ke slovu konečně dostal výše zmíněný šmirgl. A to o gritu 100 a 175. Použila jsem ho víceméně jen na finální vyhlazení dutiny, rukojeť a bříško lžíce jsem ponechala ve vzhledu právě ořezaného polena. Proč? Někde jsem slyšela, že "drobné nedokonalosti ukazují na ruční práci."




Jestli jste se už dosmáli, tak vězte, že to ještě nebyl konec. Po střídmém zásahu cidliny a zkrocení drobných třísek přišel na řadu lněný olej. Lžíci jsem jím zatepla napustila, aby vynikla krásná kresba dřeva. Parodie vypadá docela k světu, musím se pochválit; nikdo jiný to za mě neudělá! ;-)
Suma sumárum mi práce na lžičce zabrala asi dva měsíce. Pokud bych potřebovala příbor v případě nouze hned, nejspíš bych dřív zdechla hlady, ehm.

P.S.: prsty už mi srostly,
jdu řádit dál! ;-)




Pozdější (lepší) vyřezávky:

 


Komentáře

1 Finthar | 30. prosince 2010 v 1:06 | Reagovat

Máš moc pěknej blog :-)

A doufám že na táboře si v poledňácích taky vydlabu lžičku :-D Já totiž příbory hrozně často ztrácím :-)

Hodně zdaru i nadále! :-)

2 Ivan Navrátil | E-mail | 16. dubna 2017 v 19:41 | Reagovat

Zdravím a děkuji.
Velmi jsem se nasmál. Jsem ve fázi, kdy jste rozpracované dřevo ukryla v kalendáři. Už dlouho... :-D

Ivan

3 Lesní Želva | 18. dubna 2017 v 20:06 | Reagovat

Ale ten správný čas přijde, neboj se! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015