Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Část 4: Divoké jídlo poprvé!

8. září 2010 v 21:36 | Lesní želva |  Cesta k zálesáctví
Bylo-nebylo, na jihu Moravy konečně přestalo pršet, a já jsem zase vyrazila do lesa. Asi jsem se zbláznila, nebo mi otrnulo - ale rozhodla jsem se, že tentokrát skutečně najdu jedlé rostliny. Původně jsem teda vyrážela na hřiby, když prý rostou.

Rostly, ale né jedlé. Až na holubinky, ale ty zas nejím já. A pak jsem u lesní cesty věděla JEHO. Ty majestátní listy, hladké dlouhé stopky, silný oddének, vztahující se do hloubi země. Lopuch! Rozhodnutí bylo rychlé, popadla jsem zlomenou větev a jala se tu božskou manu vyprostit z rumiště u cesty. Když jsem viděla, v čeho je úvoz plný, moc se mi kopat nechtělo, ale vůle přetrvala - po chvíli byl čistě odříznutý oddenek i s blátivou slupkou zabalený v batohu.



Kandidátem č. dvě se stal bezový květ. Ano, někde jsem tu už psala, že jsem dělala šťávu, to není žádná věda. Tak zkusíme aj papkání. Mravenci, ukrytí uvnitř budou cennou bílkovinou navíc. A jejich chitinová slupka tomu dá říz!
Dnešní polední menu jsem chtěla uzavřít chutnou kopřivou, ale při bližším ohledání (a poprdlení) jsem zjistila, že už kvetou. To je blbé, protože tehdy jsou zdraví nepříznivé i mě, jedinci nealergickému. Nic, zelená svačinka se odkládá na jindy. Musím zjistit, jestli ještě letos k jídlu budou.

Bohužel jakožto civilizovaná rodina většinou vaříme na sporáku, takže jsem pro své divošské vyváření musela vzít zavděk zahradním grilem. Jó, holt doba se mění. Pěkně jsem ho narvala třískama a zdatně vyráběla horký popel. Mezitím jsem si nachystala těstíčko na květy.




Jako předkrm jsem na rošt hodila nebohý lopuch. Moc se mu pobyt na plamenech nelíbil, ale sadisticky jsem ho opékala skoro pět minut. Pak se teprv vzdal a rozhodl se zčernat. Ray Mears v jednom svém pořadu tvdil, že opečený lopuchový oddenek /pozn.: možná je to kořen/ chutná jako brambory. Angličani měli vždycky divné chutě. Tahle zelená záležitost chutná spíš jako něco mezi mladýma bramborama a vařenou kedlubnou. Ale rozhodně není špatná!

Zato bezové květy se úpravě velmi notně vzpouzely. Už jsem je dělala na pánvičce, jenomže víčko od ešusu se pánvičce vzdáleně podobá maximálně tak tvarem. Výsledkem byly dokonale popálené ruce, když jsem "řízečky" dopékala přímo na roštu. Za tenhle nápad se nenávidím. :D Výsledek se podobá i chutná jako zeleninové řízečky, tedy, hned potom, co jsem z nich uřízla místa čistého carbonu. Pokud se tedy budete toulat po lese, a čirou náhodou (samozřejmě) s sebou budete vláčet mouku, vajíčko, mléko a olej, máte o oběd postaráno. Akorát bych nechtěla vidět zatvrdlé zbytky těsta na dně ešusu po návratu domů. (To abyste si pořídili dynamit.)
Druhý chod jsem zapila výborným odvarem z mladého borového jehličí, u čehož jsem statečně ignorovala všechny pišišvory, kteří se na mě zubili z nálevu. (Kdo by to byl řekl, že jich vařením tolik vyplave ze DVOU větviček??!)

Desertem dne bylo zvoleno slepičí vejce v popelu. To je vůbec vtipná záležitost - když vajíčko strčíte do popela jenom tak, během chvíle zažijete granátový útok. Takže jsem špičkou nože opatrně na vrcholu vejce vydloubla otvor, aby nevznikl přetlak, a já si následně nemusela tahat střepiny z očí. Po cca pěti minutách se ozvalo jemné "plop" - změna teploty lednička - popel nakonec vyhnala žloutek do výronu, a tak mi v grilu vznikla malá Etna.



Co Etna, přímo Eyjafjallajökull! Po dalších desíti minutách se totiž z popela ozvalo "rRRuP!" a povětřím se rozletěla vůně vejce natvrdo. Mears je žabař, netuším, proč se jeho vejce vařilo třičtvrtě hodiny. To moje bylo pěkně uvařené a roztržené napůl. Přetlak vznikl, díra nedíra. Příště ji budu muset udělat větší, možná odseknout celou špičku. Mňam!
Kupodivu největší hrůzou dne tedy byla likvidace stop mé činnosti. Myslím, že až vyrostu, pořídím si uklízecí firmu. Ave já! :D


Další články (nejen) o jídle:

 


Komentáře

1 A. | 30. června 2011 v 22:25 | Reagovat

to zní uplně hustě! A.

2 jirka | E-mail | 2. ledna 2012 v 15:34 | Reagovat

ahoj zelvo :) zkus ty vajicka pred pecenim nejdriv uvarit, pak staci par malejch funicich otvoru a juchuuu :) neni to pak takovej maras :))

3 lesnizelva | Web | 2. ledna 2012 v 19:54 | Reagovat

[2]: Od té doby jsem to už vypracovala k dokonalosti... mimochodem, kdybych je uvařila, ztratilo by pečení v popelu (tudíž nepotřeba nádobí) smysl, ne?

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015