Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Část 5: Libo-li špagát?

8. září 2010 v 23:04 | Lesní želva |  Cesta k zálesáctví
Tak jsem se konečně dohrabala k tomu, abych vám popsala, kterak jsem se pokoušela o provaznictví. Vlastně jsem se k tomu dostala úplně jako slepá k houslím (a taky klavíru, zobcovce, kytaře… bla bla bla). Že na naší zahradě máme plantáž kopřiv, už víte. Pořád ale přemýšlím, jak je využít nějak smysluplněji, než se na nich jen odreagovávat ve chvilkách, kdy vidím rudě, a tak jsem se inspirovala věděním našich dávných předků z dob, kdy umělohmotný špagát byl hudbou opravdu dávné budoucnosti.

Mimochodem, kdo jste viděli Bídníky, tak zavzpomínejte, z čeho ten Depardieu nechal ve své továrně tkát plátno. Bingo, jsou to kopřivy.

Po zuby ozbrojená mačetou, srpem a pracovními rukavicemi jsem se přiblížila k agresivnímu křovisku. Pro provaznický účel jsem nechala zuřivou květenu růst o něco déle, než obvykle, aby stonky - a vlákna - byla co nejdelší. Každou lodyhu jsem uťala kousek nad zemí (aby mohla vyrůst nová rostlina, na které se za pár týdnů opět vyřádím mačetou), celkem šest kusů. Rukou jsem pěkně projela stonky odzdola nahoru, aby se zbavily žihadel a listí. Při pohledu na létající jehly jsem si gratulovala k rukavicím. Přece jenom, revma mi zatím nehrozí, tak proč se zbytečně mučit?
Při cestě mezi záhony jsem takříkajíc zakopla o mohutný trs jitrocele, který tu bůhvíproč roste nerušen už léta. Drn jako takový nic moc zajímavého, ale silné okvětní stonky mě přivedly k další surovině pro můj pokus.

Jako poslední to odskákala jistá tuhá široká travina, bující okolo schodů do chaty. Už dřív jsem ji k vázání používala, zneužiju jí i teď.



O týden později jsem pro stejné účely vyzkoušela ještě široký list orobince.

Zpracování kopřivy je nejpracnější. Po oholení lodyhy se člověk ocitne teprv na začátku cesty ke špagátku. Nejprv se lodyhy musí rozdrtit mezi prsty, aby ztratily pevnou strukturu pletiv. Pak se lodyha podélně rozštípne nehty odspodu nahoru na dvě části. Teprve pak se rozlomí napůl a podivným píďalkovitým pohybem se zbaví té zelené pevné kůžičky, která se po rozdělení na prameny stává materiálem pro samotnou výrobu. Na tohle všechno jsem ale došla až u předposlední lodyhy, kdy jsem strávila asi půlhodinku neúspěšnými svlékacími pokusy mezi hromádkou ubohých cárů vláken a sakrováním nad vlastní blbostí (v duchu).




Poté, co už jsem konečně měla použitelná vlákna, se zamračilo. Podmínky na focení nulové. Nicméně, uchopila jsem vlákno po vláknu, a rolováním po koleně jsem předla tenké nitě, které se po ohnutí zarolovaly ještě jednou do sebe (aby zesílily). Následně jsem tyto části šoupáním rolovala do sebe, a spojovala do jednoho provázku. Na tuto práci jsem měla kalhoty k ničemu, vlákna mi po šusťácích zatraceně klouzala, a splétání trvalo nekonečně dlouhou dobu. Kdyby byli takto šikovní i naši předci, nejspíš by se lanka či provazu nikdy nikdo nedočkal. Můj pokusný provázek měřil s bídou zhruba 1,20 m a spřádala jsem ho hodinu a kousek. Ačkoliv, už si nepamatuju, jestli ten čas obsahoval i tu svlékací proceduru, neměřila jsem to. Každopádně, i ve spojích je výsledný pokus velmi pevný, navzdory mému neumětelství a estetickému dojmu veškerému žádnému.

Stonky jitrocele jsem měla tři. Jeden jsem si zlikvidovala hned na začátku, když jsem se pokoušela ho též stočit do příze. Jako správný zelenáč - blbec jsem si ovšem utrhla jen tři, tak mi nezbylo, než jeden asi půl metru dlouhý ze zbývajících rozpůlit. Pletla jsem klasickou "vánočku" ze třech pramenů, dovedu si představit, že by se stonky nastavovaly dalšími až do potřebné délky. Na splétání je to téměř ideální materiál, ze kterého by se daly vytvořit poměrně silné houžve. Konce jsem obmotala tuhou trávou ze vzorku č. tři. Kvůli ztrátě jednoho ze tří pramenů mi vyšel jen opravdu krátký provázek, takže výsledek je spíš na ukázku, než pro praktické využití.



Tráva se ukázala být univerzální. Nevím, co přesně je to za druh, má široké, tuhé, lesklé listy, ostré podobně jako ostřice, a roste ve vlhku. Barvu má sytou světle zelenou, u země, kde se spojuje do trsu, je bílá. Každopádně, na svazování lehčích věcí, větviček, rostlin apod. se ani upravovat nemusí, stačí omotat. Zkoušela jsem ji rolováním spříst do nitě, stejně jako kopřivu, ale není to vůbec snadné, navíc, když jsem to dělala rovnou ze tří listů. Tráva se vzpouzela a vždycky se natruc rozpletla. Nakonec jsem zanechala šudlání po stehně, a zatočila ji surově mezi prsty. Poučka : "Když to nejde silou, zkus to ještě větší" opět nezklamala. Takový provázek pak je mnohem odolnější než samotný jeden list a snese větší námahu. Nebo se tak alespoň tváří.



Posledním aktérem mého provaznického pokusu se stal /nedobrovolně/ orobinec. V řece ho rostou hotové plantáže, které by si mohly klidně zadat s těmi cukrovo-třtinovými na jižní polokouli. Jak jsem se záhy přesvědčila, ač vypadají mírumilovně, jsou zákeřné. Nejenom, že mě honba za širokým listem málem stála další okoupání v Moravě, ale ještě jsem se přesvědčila, že tráva ostřice má daleko ostřejšího příbuzného. Než se stihly přihnat piraně, vrazila jsem rozčísnutý palec mezi zuby a i s kupkou listí se klidila do zahrady. Po podélném rozdělení listů jsem rákos dokonale využila při svazování trsů první sklizně letošních bylin. Vlákna jsou velmi pevná, krom svazování stonků jsem z nich nadělala závěsná oka, na kterých svazky notnou dobu visely.



Největší přínos tohoto pokusu vidím v tom, že už se nebudu shánět po klubku s provázkem tak často. Jak totiž vidno, můžu ho ve většině případů nahradit nejbližším plevelem. A že ho v Moravě a okolo roste. Zároveň mě tato epizoda donutila zamyslet se hlouběji nad každodenností života našich dávných neolitických a ranně středověkých předků. I tak samozřejmá věc, jako je kus špagátu, totiž vlastně samozřejmá není.


Přírodě zdar! ;)

Další projekty:

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015