Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Část 6 : Bum! (a sekera je v dupě)

13. září 2010 v 0:04 | Lesní želva |  Cesta k zálesáctví
Tož repas sekyry jsem nepovažovala úplně za hodný popsání, ale jelikož si to Elánka přála, a opět tekla krev (moje), tak jsem se nechala přemluvit.
Je pravda, že na sekeru domácí jsem si stěžovala už několikrát, protože onen tupý nástroj na železné trubce s plastovým, protáčejícím se "skorotopůrkem" mi byl pro smích už minulosti, tím víc teď. Ach jo. Kolikrát jsem si s tím krámem málem usekla ruku? Když jsem pak jednou na chatě hledala pilník, našla jsem starou sekeru bez topůrka. Měla jsem radost, ten kus železa kdysi restauroval kamarád kovář, načež zmizel neznámo kam. Jeho práce, škoda, přišla skoro vniveč, čas a rez si vybraly daň.



Celá natěšená na nové sebepoškozovací dopoledne jsem koupila topůrko (jediné, které se tvářilo aspoň trochu rovně), a nechala ho doma ještě trochu proschnout. Samozřejmě, že se mírně prohnulo. Já ty výrobce miluju, řekla jsem si, a odebrala se do sklepa. Vybrala jsem si pár úžasných mučících nástrojů jako rašple, opinel a šmirgl, načež jsem se přiskřípla do svěráku. Tedy, topůrko. Tesařskou tužkou (jo, to je vynález) jsem načrtla, o kolik budu muset topůrko zbrousit. Načež jsem zjistila, že hlavice sekyry je stejně natolik asymetrická, že se mi to nikdy nepovede přesně. Navíc uprostřed díry na topůrko někdo nechal nezačištěný svár, ale o legraci s tímto zábavným prvkem později. Začala jsem pilovat (rašplovat by asi znělo divně).
Přesně podle zažité tradice mě už asi po minutě či dvou chytly šlachy, a tak jsem byla donucena sáhnout po ostrém elegánovi - doufala jsem, že se mi podaří seřezat bukové topůrko rychleji. A tak jsem si rychle seřízla levý palec, krásně jsem si ho natrhla o špičku nože a následně amputovala půl centimetru zbytečné kůže. Cháchá. Ne, já se to bez krve nikdy nenaučím. Nebo zanedbávám ty oběti bohům víc často, než je zdrávo.

Zajímavé je, že poté, co se říznu, mi jde práce vždycky lépe a rychleji. Asi jsem před tím nervózní, že jsem se JEŠTĚ nenařízla.
Při strouhání jsem samozřejmě měřila, kolik mi ještě zbývá, abych se do hlavice vlezla, ale nakonec z plánovaného jednoho místa zakrácení byly tři. Celé pižlání trvalo něco k třičtvrtě hodině. Topůrko jsem opracovala tak, aby se na hlavici muselo narazit. K tomuto účelu jsem si vybrala hruškové polínko. A pak začlo martyrium.
"Bum-bum!" "Prásk!" (pokus o zvukovou ilustraci dvou úderů polínkem a následný pád sekyry od topůrka) Docela se divím, že jsem se u toho nezabila, protože jsem místy nestačila hledět, jak daleko sekera vylétla. Šlo to těžko, sekyra si postavila hlavu, že se na topůrko nacpat nedá. Nakonec jsem hlavici musela jednou sundávat, protože jsem ji narazila nakřivo. A tak jsem ještě přiřezávala. A zase to nešlo. Ruka omlácená, na čele studený pot, a zubatý nástroj se zarytě držel ve dvou částech. Po půl hodině zatloukání a připilovávání v několika směrech a polohách sedmo-stojmo-dřepmo, přemlouvání a nadávek jsem se fakt vztekla, a sekyru vyvlekla na denní světlo, abych ji na špalku podrobila právu útrpnému bouracím kladivem. Hlavici jsem pěkně položila na špalek, a pravidelnými ranami na patku topůrka donutila obě části zapadnout do sebe. Ovšem, drama nastalo poté, co se topůrko zaseklo už na zmíněném sváru. Každým úderem se dřevo kroutilo, ale nakonec se poddalo, a ač s hlubokými rýhami, podvolilo se. Následně jsem lehkým poklepem ještě srovnala úhel topůrka vůči hlavici, čímž se ukázal další problém - na horním konci byla díra v sekeře větší než dole.



Nezbývalo, než vyřezat klínek, který bych do mezery zarazila, a topůrko v hlavici fixovalo. Ovšem, měla jsem mezi vším tím dřevem najít nějaké, které by bylo dostatečně tvrdé, mělo fixní hustotu - a to smrk, borovice ani bříza nemá, je to příliš měkké dřevo, do místa s takovou exponovaností se nehodí. Naštěstí, teda - díky své posedlosti - jsem vyštrachala pěkné dubové polínko v šuplíku. Výhoda byla, že bylo už pěkně staré a proschlé, prostě - tak akorát. Tož jsem z polínka uřízla kousek okolo 10 cm, a vyřezala krásný kónický klínek (ať samochvála smrdí, no) …. A pak jsem ho surově zatloukla majzlíkem. Ani ten dub to neustál a mírně se naštípal, ale ten rozštípnutý přebytek se uřezal, ničemu to nevadilo.



Protože jsem si pamatovala z minulosti, že zrovna tato sekyra měla oblíbený koníček - vypadávat z topůrka - přerušila jsem tady práci, a na cca den jsem sekeru hodila do kýblíku s vodou. Dřevo se nabobtná a vyplní pěkně otvor v hlavici, říkala jsem si. No, to se povedlo, ale po vytažení začala hlavice velmi rychle oxidovat - chytla "lišku." No a taky ponořená část topůrka zešedla, vytvořily se na ní mapy, to se mi nelíbilo. Měla jsem i obavu, že bude sekera vyhnívat zevnitř, od nacucaného topůrka. No, zasekla jsem sekyru do špalku, z kapsy vytáhla železný klínek, a na několik pokusů ho "už nafurt" vtloukla do toporu. Věřili byste, že ty potvory malé skáčou několik metrů? (a v trávě a borčusu se blbě hledají??) A pak jsem nechala sekeru celý den na slunku, právě v tom špalku, aby proschnula. Následně jsem se dala na broušení.
Mám takovou pěknou sadu vodních brusných kamenů, tak jsem si tři namočila (nejhrubší, středněhrubý a měkký kámen), ale nakonec na obnovení fasety a nabroušení stačily střední s měkkým.
Nakonec přišlo očištění od rzi - ocelovým kartáčem a hadrem. Liška šla krásně dolů lněným olejem, kterým se ocel i nakonzervovala. Nakonec jsem stejným olejem napustila několika nátěry i topůrko. Několik hodin všechno zasychalo, potom ještě dva dny v teple kumbálu. Při následné kontrole jsem zjistila, že topůrko hodilo šavli, ano, po proschnutí se ještě víc prohnulo. Myslela jsem, že mě šlehne, ale nakonec to není tak tragické, a po vyzkoušení přiznávám, že mi to ani nevadí. Z klínové štípací sekery je teď tak trochu teslice, ale co. Ačkoliv je těžší, těším se na používání. :-)


Další nářadí a jiná extempore:

 


Komentáře

1 Jarek | E-mail | 25. září 2014 v 17:07 | Reagovat

Pěkný článek, díky za něj!
Zrovna dokončuju podobnou práci se svou sekerou. Je to parádní relax a ostrá sekera = bezpečná sekera. Jen několik rad do budoucna:

Sekera se na připravené toporo nejlíp nasazuje obráceně - nasadí se kam až to jde, pak se chytí za toporo tak, že toporo držíme kolmo k zemi a následně se údery dřevěnou palicí do topora shora sekera narazí na toporo. Není potřeba nic stavět na špalek, normálně se drží ve vzduchu. I když to tak nevypadá, funguje to (pro jistotu je ale dobré to dělat nad měkkým povrchem, kdyby sekera přecijen vypadla kvůli špatně připravenému toporu).
Potom, stejně jako se staré toporo nikdy nevypaluje, nikdy bych ho nenamáčel (jedinou výjimkou je stará sekera tam, kde není jiná možnost)! Jakmile voda vyschne, toporo seschne a stejně si tak nepomůžeme, pouze se dá dřevu znovu při vysychání měnit tvar (různě nacucaná vlákna dřeva schnou odlišně a toporo se může křivit)
Klínek se ideálně řeší tak, že se toporo v horní části nařízne v ose sekery zhruba do hloubky 2/3 až 3/4 sekery. po nasazení se do vzniklého zářezu vtloukne dřevěnou palicí klínek z tvrdého dřeva. Nakonec, pokud je to nutné, vrazíme do topora ještě klínek na sekeru (kruhový - na střed oka sekery v  jeho nejširším místě topora nebo klasícký plochý uhlopříčně v oku sekery).

Ještě jednou díky za článek i blog. Je tu plno inspirace a moc hezky se mi čte ;)

2 Lesní Želva | Web | 25. září 2014 v 17:26 | Reagovat

Ahoj Jarku, díky za rady. Na zaklínkování jsem časem došla sama, byť to tedy nedělám tak dokonale, jak jsi popsal. Nicméně, mám tu další sekeru na osazení, takže to zkusím podle Tvého návodu. Jsem ráda, že se Ti blog líbí.

Zdraví Želva

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015