Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Část 7: Něco na té bříze je

15. září 2010 v 20:32 | Lesní želva |  Cesta k zálesáctví
Tuto část seriálu jsem toužila napsat už dlouho, ale jak ty pokusy štosuju na sebe, nějak jsem to pořád odkládala jako záchranné téma na dobu, kdy opravdu nebudu mít co jiného říct. A tak se nakonec z pojednání o jednom stromu zvrhlo do série rovnou několika aktivit.

Začnu obecně, a tedy od velmi známých informací. První, na co si jistě všichni vzpomenou, když se řekne "bříza," je zázračná schopnost její kůry velmi rychle vzplanout. To je oblíbená tábornická disciplína, podpalovat oheň kouskem kůry. Málokdo asi ale ví, proč tak dobře hoří. Trochu jsem po tom pátrala, a dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí. Například to, že bříza je olejnatý strom, proto je ten trik s kůrou možný, a mimoto zajišťuje, že nejen kůra, ale i dřevo dobře hoří i mokré.
Možno též vzpomenout existenci saponinu (taky jste zažili březový šampon?), který obsahují hlavně listy a mladé, tenké větvičky. Přítomnost saponinu jsem si chtěla ověřit na vlastní oči, protože k zelenému gelu s nálepkou "šampon" a obrázkem břízy jsem nikdy moc nevěřila. A tak jsem z nejbližší břízy uřízla pár větviček, sdrhla z nich lístečky a nasypala do sáčku. Následně, podle videa na YT jsem je zalila vařící vodou a trochou studené. Směs jsem protřepala a pověsila na slunko venku.

Už po necelé půl hodince se po protřepání na hladině dělala poměrně hustá pěna.



Větvičky jsem nezahodila, ale stočila a namočila (do studené vody). Vylouhovaný saponin se ukázal po delší době než u lístků, objevoval se ve formě bublinek. Na omak byla voda podobné konzistence, jako když promnete mýdlovou bublinu.

***
Později jsem si z lesa dovezla špalek 20 x 60 cm z polomu. Samotné získání dřeva by bylo na povídku, takže to vynechám, ale dobrodružné to teda bylo. :D Nicméně, se surovým dřevem není moc dobré spěchat, jak jsem byla ujištěna - takže putovalo do dřevníku, aby proschlo. Před ponecháním napospas přirozeným cyklům jsem ale nezapomněla oba konce špalku důkladně zatřít lněným olejem. Ten by měl zamezit příliš rychlému vysychání dřeva - a jeho praskání, což je důležité. Nátěr se ale musí opakovat.
A pak přišel den D, tedy okamžik, kdy jsem se po měsíci vysychání rozhodla špalek rozbourat. Ta událost mi způsobila docela dost starostí, nevěděla jsem totiž úplně přesně, jak přesně ho načít, aby se rozštípl přesně na dvě pěkné poloviny. Nakonec jsem použila hlavice staré sekery, která tou dobou ještě nebyla opatřena topůrkem. Místo tlouku majzl, jsem masochista!

Můj údiv byl velký, protože polínko se rozpadlo přesně podle mého plánu. Neuvěřitelné. Úkol č. dvě: stáhnout kůru. (kdo četl "kůži," ať si přečte ještě jednou, o co jde)

Tato činnost se ukázala být opravdu velkou prověrkou mojí trpělivosti. Kůra na kmeni sice dosahovala místy tloušťky až ke 4 mm, ale i tak se velmi ochotně trhá po vrstvách, nebo se láme. Stahování bylo velmi pomalé a opatrné za pomoci obou sekyr a nože. Půlku polena jsem zvládla za skoro půl hodiny.
Tu druhou jsem nesvlékala, ale uložila do dřevníku, budu ji zpracovávat až později, a myslím, že ochrana dřevního jádra pouze kambriem by nestačila, a špalík by popraskal. (což se teda stejně nakonec stalo, ehm)

půlky


Svlékání mě stálo opravdu hodně trpělivosti a tak jemných pohybů, o kterých jsem ani neměla zdání, že je zvládnu. Nakonec se tedy zdárně podařilo. Ježto pro zpracování je takto tlustá kůra příliš tuhá, vyzkoušela jsem si její dělení po vrstvách. Samozřejmě to není vůbec jednoduché, kůra je poměrně kompaktní a nedělí se snadno. Je potřeba si pomáhat nožem nebo nehty. Pokud se tedy nebojíte, že si je zlomíte. Já jsem si je sice nezlomila, ale i tak to byla docela legrace. Kůru je totiž po rozdělení potřeba očistit od vrchní bílé slupky, srovnat vrstvy, aby povrch nebyl "zubatý," a zespodu začistit kambrium, ze kterého obzvlášť vylétává červený prach, který se díky saponinu lepí a roztéká. Po zaschnutí vypadá skoro jako stará krev. Nemluvím o tom, že jsem si touto prací naprosto zasvinila čepel, a bříza se opravdu blbě čistí.



Připravené proužky kůry jsou pak skvělý materiál na zhotovování krabiček, různých nádob nebo dokonce jednoduchého pitítka. Chtěla jsem si udělat i sešívané pouzdro, ale neb jsem kopyto, dírky mi praskaly a štípaly se do prasklin v kůře. Nádoby z kůry můžete klidně použít k vaření za pomoci rozpálených kamenů.



A pak tu máme březové proutí, to je kapitola sama pro sebe. Krom toho, že jich můžeme užívat jako houžví a spojovacího materiálu (pokud se vám v kůře podaří udělat dírky a nezničit si kraje), lze je samozřejmě vázat do výborných březových košťat. To jsem teda nezkoušela, když jsem byla v polomu, tato možnost mě nenapadla. Nehledě na to, že naši předci březové proutí celé generace používali na vyplétaní drobných ohrádek, ucpávání otvorů v chalupách, místy k pletení proutěných nádob, vystýlání lože … Není to sice vrba, ale použitelná zcela jistě je.

Mimoto, březová kůra byla používána i k rybářským účelům - středověcí rybáři jí používali při nočním lovu, kdy do naštíplé větve nacpali pruhy kůry, a použili ji jako louč, kdy ryby lovili do podběráků, když připlouvaly za světlem nad hladinou.

Březové dřevo je poměrně měkký materiál, a je oblíbeno pro řezbářské účely a dlabání nádob. Velmi dobře se opracovává, nemá ani mnoho suků. Léta jsou velmi přímá. V mém špalku jsem nenašla žádné kazy, dřevo je přímo rostlé a světlé. Po napuštění lněným olejem tmavne až dohněda, přibližně do barvy tmavého lesního medu či tmavší. Zatím jsem nic nevyřezávala, krom malých drobností na zkoušku.



Břízy jsou ale vyhledávány jako mízonosný strom. V předjaří, na rozhraní února a března strom začne na pár týdnů plodit sladkou šťávu, sap. Tento výborný nápoj je velmi vyhledávaný mezi severskými národy a sibiřskými nomády. Míza se tvoří někde pod kůrou, takže pokud strom zlehka nabodnete, a do rána vložíte klínkem, podložený ešusem, můžete za pár hodin podle plodnosti stromu až půl litru tekutiny. Po tomto zásahu je samozřejmě strom nutné ošetřit, zpravidla prý stačí přitlačit poraněnou kůru do rány, brzy se zatáhne a přestane ronit. Zálesáci mízu pijí buď jen tak - prý je velmi osvěžující, mírně nasládlá, nebo v ní vyvaří čerstvé borové jehličí na čaj, prý též lahodné. Tuto část březové osobnosti jsem bohužel - byť nedobrovolně - vynechala, neb jsem přišla pozdě, kdy byl strom už olistěný a míza tím pádem hustá. Snad narok.

Tak, momentálně mě už další využití nenapadá, ale i z toho mála je snad vidět, jak je to užitečný strom, a kolik možností nabízí. Samozřejmě, upřesňující i jiné komenty jsou vítány! ;)

Ray Mears i jiní zálesáci tvrdí, že bříza je hotový poklad, lesní bohatství. Nezbývá, než souhlasit.


Další články:

 


Komentáře

1 Matěj | 11. ledna 2013 v 16:02 | Reagovat

Ahoj,
moc zajímavý článek:-D
Nikdy by mě nenapadlo, že toho bříza umí vlastně tolik najednou.

Hledal jsem, jestli březová kůra obsahuje nějaké oleje, když tak dobře hoří. Protože jsem v tom viděl analogii s citrusovou kůrou. Ta taky hoří o sto šest a jen díky obsaženým olejům. Tohle byl jediný relevantní článek v češtině, který mi Google našel. (V angličtině se toho dá najít víc.) U nás v ČR prostě víme, že březová kůra dobře hoří, ale otázka proč nás asi fakt většinou nenapadne. Takže jen víc takových článků;-)

Pokud můžu poradit, tak březová kůra se nejlíp stahuje na jaře v míze z živého dřeva. Zní to dost drasticky, tak doporučuju použít pokácený strom. Na jaře se často v mnoha městech probírají stromy. Podle zákona se to musí dělat do konce března, aby stromy ještě nebyly v míze. Ovšem v posledních letech to už moc neplatí a kolikrát ze "včas" poraženého stromu stejně doslova teče voda. Ze stromu poraženého správně v zimě se kůra stahuje už hůř. A nejhůř se stahuje z dobře vyschlého špalku - o tom asi nemusím vyprávět. Takže pokud chceme dřevo využít třeba na řezbování a kůru na nádoby, je lepší nejdřív sundat kůru a pak teprve dát špalek sušit.

2 Lesní Želva | 11. ledna 2013 v 17:08 | Reagovat

To je pravda, při dalších pokusech jsem sbírala kůru z čerstvě poražených kmenů a bylo to o dost snadnější.

Jinak můžu říct, že čím déle břízu poznávám a užívám, tím ji mám radši. Je málo tak univerzálních stromů.

3 Cayo | E-mail | 27. prosince 2013 v 21:06 | Reagovat

Ahój,
pěkné povídání ;-) Chudák bříza,hodí se k tolika věcem :-/ moc se mi líbí březové krabičky, už se těším na jaro (i když venku to tak vypadá už teď) až nějakou zkusím vyrobit. Ofotil jsem si návod z anglické knížky Pocta bříze nebo tak nějak se jmenovala. Můžu taky poslat. Nejsem ale blogger a věci na netu mi chvíli trvají ježto nemám kompjůtr..
Máš pěkný blog. Spousta zajímavého čtení a fajn fotky. Zajímalo by mě odkud jsi Želvo? Bylo by fajn nějak se setkat, projít kousek krajiny, lesa..vyřezat něco pěknýho při čaji hmm?

4 Lesní Želva | 28. prosince 2013 v 10:24 | Reagovat

Ahoj, tu knížku také mám, je výborná. Bříza je skvělý strom, a rozhodně si zaslouží zálesákovu úctu.

Díky za pochvalu, ta vždycky potěší a motivuje do další práce. ;-)

5 CÍťa | E-mail | 25. ledna 2016 v 15:07 | Reagovat

Z čerstvé kůry se dá teplem získat březový olej (např. na impregnaci dřeva). Trochu paradox, že je to užitečný a krásný strom, ale přitom jde o plevel

6 ichi | E-mail | Web | 6. dubna 2016 v 10:40 | Reagovat

Skvělý článek a jak tak koukám, tak vlastně i blog. Až bude čas, celé to tu prolezu. :3
A ty výrobky se mi hrozně líbí. :3

7 Pepé | E-mail | 8. prosince 2016 v 21:08 | Reagovat

Ahoj, věnuji se řezbařině a práci se dřevem a proto mohu dodat jen jediné: skvělý článek, který mě opravdu moc potěšil a přinesl velmi zajímavé poznatky, děkuji ! S pozdravem Pepé

8 Lesní Želva | 8. ledna 2017 v 12:10 | Reagovat

díky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015