Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Část 8: Námořnická lampička

15. září 2010 v 22:53 | Lesní želva |  Cesta k zálesáctví
Ač to tak nejspíš vypadá, tak jsem si zatím neuřízla hlavu nebo neamputovala ruce nad rameny. Pokusů mám rozdělaných požehnaně, horší je to s dokončováním, a ještě horší s následnou písemnou dokumentací. Well, už je to měsíc od posledního zápisu, takže sem s dalším.

O námořnické lampičce jsem se poprvé doslechla, no, "dokoukala" na YT, jak jinak taky. Ne, že bych se chystala v nejbližší době obléct uniformu s proužky a zmizet na pár měsíců v lodní kajutě, ale zalíbila se mi technika výroby této lampičky. Autor videa tvrdil, že vypalované misky, naplněné kamínky a knotem používali doboví námořníci ještě snad před dvěma sty lety.

Potřebovala jsem jenom pár věcí - pilku, sekyru, nůž a uhlíky do vodní dýmky. Vybrala jsem si pěkný špalík vyschlého smrkového dřeva a uřízla z něho kus o délce asi deset centimetrů. Ten jsem pak se zatřenou řezovou stranou uložila na asi měsíc a půl do sklepa.

Jednoho červnového dne jsem si na něj vzpomněla. A šlo se vyřezávat. Lépe řečeno, vypalovat. Místo, abych se pěkně učila na zkoušky anebo spořádaně okopávala mrkvu, jsem tupou sekerou vydloubala (svou sekyrku jsem tehdy ještě neměla) do špalíku důlek, vylovila z batohu uhlíky (made in Great Britain, prý líp hoří než obyčejné) a opinelem naškrábala pár hoblinek ze suchého prkýnka. Zapálený a rozfoukaný uhlík jsem položila prohlubeň a trpělivě cukrovala pilinami, aby pěkně hořel. No, hořel. Spíš doutnal, tak, jak to všichni kuřáci vodáren dobře znají. Sem tam jsem ho improvizovanými kleštěmi z větví přesunula o kus dál. Pod uhlíkem vždycky vzniklo místo zoxidovaného dřeva, které bylo potřeba zašpičatělým kolíkem vyrýpat. Po zhruba hodině a půl hoření vznikla jamka o hloubce snad ¾ palce a nepravidelného průměru okolo 5 cm, z které jasně vystupovala léta.



Stinnou stránkou vypalování dutiny je to, že dřevo se žárem rozesychá, a ačkoli byl trámek odleželý už dlouhou dobu, a po odříznutí i špalík ještě nějakou dobu ležel, přesto se stalo to, čeho jsem se bála - dřevo začalo praskat. S rozpaky jsem špalík na nějakou dobu odložila.

Po zhruba dvou týdnech jsem po budoucí snad-lampičce sáhla znovu. Neskrývám svou nechuť v práci pokračovat, ale chtěla jsem misku dokončit, aspoň, abych vyzkoušela techniku a získala zkušenosti.
Zapálila jsem nový uhlík, kolotoč otáčení a šťourání se opakoval, ale tentokrát proces trval asi dvě hodiny. Tentokrát s foťákem. A špalík dál praskal. Přemýšlím nad tím, že to mohlo být i dřevem. Smrk není moc kvalitní, spíš vůbec.

Po začištění a orýpání ohořelých částí po druhém kole získávám tentokrát kulatou díru, hloubka se o kousek zvětšila, ale hlavně se zvětšil průměr. A přibylo prasklin.



V druhé fázi tohoto pokusu jsem pilkou ořezala rohy špalíku a začala je pomalu ukusovat nožem. Šlo to těžko, bůhví proč. Dřevo se drobilo, nůž se zakusoval… brr! Ale na druhou stranu, protože smrk má velmi řídká léta, dobře se štípaly jednotlivé vrstvy, když jsem chtěla zmenšit tloušťku stěny. Orypování mi trvalo zatraceně dlouho. Mezitím mi došla trpělivost, a s přicházejícím červencem jsem si koupila již zmiňovaný spoon knife.
Tady přišlo další zklamání, neb nůž nepřišel nabroušený. Zlomyslný majitel obchodu ovšem do objednávkového mailu nic nenapsal… uáá. Nabrousit se mi podařilo až po třech hodně nevrlých dnech, a po dalších několika jsem i přišla přibližně na to, jak se používá. Mon díos!



A to jsem se ještě nestihla zmínit o tom, že vypalování má další nádherný zápor - dřevo okolo toho zuhelnatělého prochází podobným procesem, jako je kalení u oceli, a tvrdne. Zatraceně tvrdne! To skřípání by probudilo mrtvého.

***
… a tak jsem potají, zaručeně nenápadně, dostrouhala vnitřek lampičky. Jako vždy, když nikdo nebyl doma, a neviděl ty hromady pilin. Tentokrát jsem ale strouhala venku (ďábelský smích) na terase, kde se pěkně rozletěly do okolí. Blbé je, že se mi nepodařilo odstranit stopy po vypalování, a i praskliny zůstaly. Vlastně jsem to tak trochu vzdala, Konfuciovi by se to nelíbilo. Ovšem lampička vypadá po naolejování a "zajetí" velmi historicky a patinovaně.



Dnes navečer, když jsem chvilku osaměla, zasvítil na dvoře poprvé její plamínek do dloužících se stínů. Miska, vyplněná kamínky a lněným olejem /který neskutečně smrdí/, a improvizovaným knotkem z konopného provázku přinesl trochu světla a tepla. A když začal mírně čadit, uvědomila jsem si, že ta lampička je tak hnusná, až se mi začíná líbit.




Další projekty:

 


Komentáře

1 Markéta | 28. července 2014 v 13:34 | Reagovat

Super článek a závěr tomu nasadil korunu :) A co se týče samotné lampičky, líbí se mi :)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015