Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Část 9: Divoké jídlo podruhé – přežvýkavcova svačinka

23. září 2010 v 21:42 | Lesní želva |  Cesta k zálesáctví
Bylo-nebylo jednou na konci června, někdy před tím, než jsem neudělala informační vědu (a pak ji opakovala v srpnu) na poldrech a mezích okolo řeky Moravy. Čerstvě nabušená vědomostmi o planých rostlinách jsem byla rozhodnutá nějaké konečně najít a zkusit.

Vlastně většina toho, co označujeme jako plevel, buřinu/ lebedu a trávu se dá jíst. Jenže jsme to zapomněli, a dlouho už to rodiče své děti neučí. Místo toho jsme vynalezli supermarkety a umělohmotnou zeleninu plnou dobroučké chemie… ale to jen tak na okraj.

Divoká mrkev (Daucus carota)


Jako první mi tehdy do očí padla divoká mrkev. Poznáte ji velmi snadno podle charakteristického květu, stejného listu jako má domestikovaná mrkev, a hlavně podle vůně. Jak nať, tak kořen po rozemnutí přímo omamně voní. Při snaze ji ochutnat jsem podstoupila divoké hrabání na mezi, suché jako kámen, a improvizované vyrývání nožem (ten se mi odvděčil zadřením čepu). Samotný "kořen" je tenký, bílý, typicky aromatický a velmi, velmi houževnatý. Labužnické pokřupávání nečekejte (to si spíš vylomíte zub, nebo vás rozbolí pant), protože tohle sousto si neuhryznete, zkuste strouhat. :-D Oproti záhonkové mrkvi má asi o 200% silnější a kořeněnější nejen vůni, ale i chuť. Jako koření by nastrouhaná do polévky zcela jistě našla uplatnění.


mrkva

Šťovík kyselý (Rumex acetosa)


Následně jsem nalezla rostlinku svého dětství, šťovík kyselý. Jako malí jsme se sázeli, kdo ho dokáže žvýkat dél bez zašklebení. Prvně jsem o něm ale četla v legendárních Lovcích mamutů, sotva jsem se naučila číst. ;-) Bohužel dnes jsem ho ochutnávala bez mamutí pečínky, ale i tak musím říct, že kyselý je pořád stejně. Kyselé jsou nejen listy, ale i květy. Docela bych si dokázala představit salát z různých divokých listů včetně šťovíku. Každopádně jako příloha k tučnému vepřovému (když už nemáte stejk ze srstnatého nosorožce, medvěda či zubra jako Kopčem a Veverčák) není k zahození.


Pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris)


K tučné pečínce není k zahození rozhodně ani pelyněk černobýl, který jsem potkala následovně. Ano, to je takový ta blbá buřina, které jsou plná staveniště, rumiště, příkopy a jiná hnusná místa naší planety. Je to jednoletá bylina, co vyroste až do dvou metrů, ani nemrkne. Po chuti je docela hořká, ale rozhodně ne tak moc, jak se traduje. A co je hořké, je fajn na žaludek!


Ptačinec prostřední (Stellaria media)


Občas na záhonech naší zahrady potkávám ptačinec prostřední (žabinec). Tato jednoletka s drobnými, okrouhlými lístečky a bílými kvítky mě taky provází už od dětství, kdy jsme jí říkali "hrášek," a to kvůli vůni jejích rozemnutých lodyžek. Nikdy jsem ale neměla odvahu ji ochutnat, což byla chyba, protože mi zachutnala. Má osvěžující "zelenou" chuť, zdánlivě mi i chuťově připomněla hrachové lusky, které mi babička dávala žužlat proti žízni. Ach, ty chutě a vůně dětství.


ptačinec


Ovšem pozor, nesplést s jedovatým, zdánlivě podobným (jenom zdaleka) pryšcem (a všemi jeho druhy)!!!

Popenec obecný (Glechoma hederacea)


Ve stínech naší zahrady nám trávu vytlačil plazivý popenec. Velmi odolná bylina vůči veškerým pokusům o zničení, její šlahouny se tlačí všude, kde je vlhko. Dřív prý salátovka, zvlášť mladé listy. Taky jsem si jich pár dala. Chuť to byla na mě příliš nezvyklá, velmi kořeněná, až pikantní. Od té doby jsem popenec nejedla, ale věřím, že ve společnosti salátovek mdlé chuti by v malém množství mohl být příjemným kořením. Mimochodem, je léčivý.


Kokoška pastuší tobolka (Capsella bursa-pastoris)


Rostlin z mého dětství, které se ukázaly být jedlými je víc, například profláknutá kokoška pastuší tobolka. Jako děcko jsem z ní dělala obrovské bílé kytice, protože jí všude rostlo mraky. Ovšem doba se mění, a docela mi trvalo, než jsem nějakou našla na místě, ze kterého by byla i poživatelná (to znamená mimo cesty, parky, ulice a pejskařské trasy). Chuť už si bohužel moc nepamatuju, zapomněla jsem si udělat poznámku, ovšem zcela jistě nebyla špatná, jinak bych si to pamatovala. ;-)


kokoška pastuší tobolka

Moruše černá (Morus nigra)


A dnešní ochutnávku ukončím plody moruše černé. Jak jinak, taky si ji pamatuju hlavně z doby, kdy jsem byla školou povinná. Pravidelně každý rok v červnu jsem šlapala břečkou z rozmačkaných plodů. Odvážnější jedinci je sbírali nebo trhali z nízkých větví už tehdy (hned po ořešáku je to nejmohutnější ovocný strom, co znám).
Mimochodem, je to jediná "divočina," kterou se mnou byli ochotní ochutnat aj příbuzní. Plody jsou nasládlé, poněkud mdlé chuti, tvarově i velikostně (ostatně i barvou) odpovídající ostružinám. Možná proto se moruše na zahradách nepěstují, protože plody opravdu nějakým výrazem neoplývají. Ovšem puding snese všecko. ;-)


Pupava bezlodyžná

(Carlina acaulis)


Po výletě v Beskydech přidávám ještě tip na pupavu bezlodyžnou (Carlina acaulis), "bodlák." Stejně jako většina (jak se tak dívám) uveřejněných rostlin je mi známa už od mala, a při dovolených v Beskydech to byla jedna z mála divokých plodin, kterou jsme sbírali. Roste prý od nížin až po hory, ale nikdy jsem je neviděla jinde, než právě v Beskydech. Pupava vypadá vzdáleně jako květ slunečnice (ovšem o malém průměru), přisedlý k zemi. Zaručeně ho poznáte podle svítivě bílých okvětních lístků, které na mezích, okrajích cest a loukách na sebe upozorňují už zdaleka. Okolo něj vyrůstají ze zakrslé lodyžky pichavé listy, proto jsme mu říkali bodlák. Trny vyrůstají i z lodyžky a ze stran květu. Jedlý je květ i kořen, ovšem kořen se používá nastrouhaný jako urologická droga, k jídlu je hlavně květ. Je potřeba ořezat trny, slupku a okvětní lístky (vč. trnů), a to, co vám zbude, můžete sníst. Uvádí se, že chutná jako kedluben - ten mi připomíná spíš konzistencí, ale já bych řekla, že chuť je bližší možná spíš chřestu. Výrazná rozhodně není, ovšem je osvěžující.

http://botanika.wendys.cz/kytky/K197.php

P.S.: po tomto ochutnávacím maratonu jsem byla nazvána kozou… mééééé!

pupava


EDIT: doplněna fotka kokošky; dopl. latinských jmen (22.12.2010)

Více divokého jídla:

 


Komentáře

1 Pupožravec | 17. února 2011 v 17:38 | Reagovat

Pupava je vynikající, ale ne každému chutná.

2 Dalibor | 9. ledna 2014 v 7:42 | Reagovat

Pupava je chráněná...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015