Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Lákavá muchomůrka

12. října 2010 v 22:13 | Lesní želva |  Mezi kmeny, mezi stonky
Rozhodla jsem se vám z výborné knížky "Výchova houbařů v Čechách" převyprávět alespoň její část, a to asi tu nejzajímavější, totiž o muchomůrkách (či "mochomůrkách/ vochomůrkách"), konkrétně o Muchomůrce červené (Amanita muscaria)

Amanita muscaria


Muchomůrka červená. Asi nejznámější zástupce svého druhu, kýčovitě na nás útočící zpoza každého zahradnického centra, nerozlučně spjatá se stejně kýčovitě barevným trpaslíkem a jinými hrůzami, tvořícími tzv. Sádrové bratrstvo. Její oslnivě červený klobouk století nikoho nenechával na pochybách, že její požití znamená nepěkné následky - od toho ostatně dostala i jméno. Muchomůrka, neboli slovensky Muchotrávka - jed na mouchy, travič much. Klobouček se rozdrobený míchal s teplým oslazeným mlékem, přičemž ležící přiotrávené mouchy potom hospodyně velmi lehce pobila utěrkou.
Krásná, ale zrádná; považovaná za nejjedovatější houbu vůbec. Přičemž ovšem většinu smrtelných otrav má ovšem na svědomí její příbuzná, muchomůrka zelená či vybělená (Amanita phalloides), kterou si houbaři doteď nejvíc pletou s čirůvkou zelánkou či holubinkou zelenou.

Aby slovutný docent Smotlacha její smrtelné účinky vyvrátil, odhodlal se k odvážně demonstrativnímu činu - na veřejné mykologické přednášce snědl celou (!) její plodnici a s klidem přednášel dál, jeho výzkumy totiž potvrdily, že tato houba způsobuje pouze lehkou otravu, spojenou s psychotropními účinky, ovšem nikoliv s vážnými následky.

Na dálném evropském Severu dokonce muchomůrku červenou používali k rituálním meditacím a vnímání změněným vědomím sámští léčitelé a šamani. Severské plodnice ovšem mají oproti těm našim mnohem silnější účinek, autorka uvádí, že se zeměpisnou šířkou obsah jedu klesá - což znamená, že muchomůrky v ČR jsou zhruba ve středu škály, kdežto v takové Itálii jsou její účinky (zřejmě) zanedbatelné.

Sama Milada Mikulcová ji pro účely zkoumání sama okusila, aby její účinky mohla podat o to věrohodněji. Pro zajímavost kousek cituji:
"… I tak se účinek dostavil, a to už po půlhodince: žádná euforie natož halucinace…" (to snad dovedou plodnice na Kamčatce)
"… Po několika hodinách mimořádně hlubokého spánku (způsobeného přímo třeskutou ospalostí), tentokrát zcela beze snů, mě muchomůrka probudila, protože se rozhodla opustit můj žaludek. Hned jak jsme se rozloučily, přepadla mě opět černočerná tma. Po dalších více než dvou hodinách jsem se probudila s obrovským pocitem žízně. Cestou do kuchyně jsem vrávorala jak opilá a pak žíznivě a dlouho pila. Nejhorší bylo ranní probuzení: silná bolest hlavy, žaludek jako na vodě, celková slabost. Prostě kocovina jaksepatří - a vůbec jí nevadilo, že se obvykle píše, že po požití muchomůrky se nedostavuje…"
"…Chuť k jídlu jsem v tomto stavu samozřejmě neměla, přitom jsem ale hladově zhltla tři obrovské hrušky, které mi chutnaly snad jako nikdy v životě (…) Vysvětlení mistra Mattioliho: Jestliže by se houby s planými hruškami vařily, všecka tudy jedovatost se odejme (…) Když pak by někdo snědl smrtelně jedovaté houby, tu se mu má dáti píti popel z kůry plané hrušky s hruškovou šťávou či octem."

Muchomůrka červená je neodolatelná i pro veverky, které ji sbírají do svých zásob na zimu, jsou doložena mykologicko - zoologická pozorování, kdy zejména samci (!) veverek obecných je požírají čerstvé a následně se motají po lese, v agresi se rvou s ostatními veverčáky, až nakonec ztrácí koordinaci končetin a usínají. Dokonce se u nich později projevuje stav podobný kocovině, kterou prý ta chytrá zvířata léčí štiplavým ryzcem peprným.
Ještě se vrátím k domorodým Sámům, protože v minulosti (možná aj dnes) muchomůrka červená nesměla chybět v žádné bylinné směsi pro léčbu nadměrného pocení, uvolňování bolestivých kloubů či svalů apod. Dokonce i v moderní medicíně - homeopatii se výtažky účinných látek v některých lécích vyskytují.

Nezbývá než opět doplnit nějaké ty odborné údaje pro zkoumavce obecné:
;-)

Muchomůrka červená patří do čeledi štítovkovitých. Klobouk může mít průměr od pouhých osmi do dvaceti centimetrů, přičemž barva může být od oranžové po jasně červenou; je pokryt malými bílými bradavicemi. Lupeny a výtrusy jsou bílé barvy.
Nožička (třeň) je též bílá, ozdobená vroubkovanou "sukýnkou," u země končící pochvou a cibulkou - toto jsou nejznámější rozlišovací znaky muchomůrek všeobecně. Na řezu je dřeň vždy bílá.
Obsahuje látky muskarin a muscinol (tento je jedovatý.)


Říše:
houby (Fungi)
Oddělení:
houby stopkovýtrusné(Basidiomycota)
Třída:
stopkovýtrusé (Basidiomycetes)
Podtřída:
houby rouškaté(Agaricomycetidae)
Řád:
lupenotvaré (Agaricales)
Čeleď:
štítovkovité (Pluteaceae)
Rod:
muchomůrka (Amanita)

Muchomůrka červená roste zvláště v jehličnatých smrčinách, ale někdy i ve smíšených či listnatých lesích. Možná proto ji potkávám tak málo, vlastně skoro vůbec - vždyť "u nás" jsou lesy habrovo-dubové… Vlastně je to trochu škoda, tato krasotinka je víc než zajímavá.


Prosím ale, abyste nikdo účinky muchomůrky červené, nedejbože nějaké jiné, zkoušeli na sobě. Při nedostatečné znalosti a množství by takovýto pokus mohl mít nedozírné následky! Pamatujte, že každý člověk je jiný a je vybaven jinými dispozicemi, a toxin může účinkovat jinak, než je u něj obvyklé! Hazardovat s vlastním zdravím je hloupé.

A ještě zdroje:

MIKULCOVÁ, Milada.
Výchova houbařů v Čechách : Aneb co v atlasech nenajdete. 1. Praha : Olympia, 2006. Královna Amanita Muscaria I, s. 157-161.
MIKULCOVÁ, Milada.
Výchova houbařů v Čechách : Aneb co v atlasech nenajdete. 1. Praha : Olympia, 2006. O zfetovaném veverčákovi, s. 161-162.
MIKULCOVÁ, Milada.
Výchova houbařů v Čechách : Aneb co v atlasech nenajdete. 1. Praha : Olympia, 2006. Houbová lékárna, s. 163-168.


Obrázky:
 


Komentáře

1 Tenki | 13. října 2010 v 20:24 | Reagovat

Chachááá! U nás roste krasotinek spousta! Mňam! ... Veveráky-šamany budu muset vysledovat...

2 Áine | 25. října 2010 v 21:49 | Reagovat

Teda to jsou pokusy... připomíná mi to kluka mojí ségry, ten zkoušel i rulík, aby viděl, co to udělá. Nebo to bylo vraní oko? Sakra, teď jste mě zblbly.

3 lesnizelva | 29. října 2010 v 15:02 | Reagovat

[2]: A přežil to? :D

4 jakub | 5. dubna 2011 v 19:36 | Reagovat

U veverek smál jsem se nahlas :)
Díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015