Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Divoké jídlo III: Plody podzimu I.

20. prosince 2010 v 21:34 | Lesní želva |  Ze želvího jídelníčku
Jak jsem už před nějakou dobou anoncovala, chci konečně napsat další díl o tom, kterak jsem co a kde ochutnala. Sice mám menší skluz, asi tak celé jedno roční období, ale stejně chci ještě krátce pohovořit o tom, co se kde dá na podzim ochutnat při cestě přírodou. Zároveň je tento článek první v nové rubrice, která se bude věnovat pouze planému jídelníčku.

Začínám třetím dílem (vlastně čtvrtým), protože první dva se nacházejí v sekci "Cesta k Zálesáctví" zde
a tady.

Myslím si, že toto téma si vlastní rubriku zaslouží, a v budoucnu se mu chci více věnovat - podle toho, jak mi budou přibývat zkušenosti.

Dnešní várka rostlin je ukázkovým příkladem toho, jak se v rostlinách harmonicky snoubí léčivé účinky s jedy. Také by bylo možné říci, "Co Tě nezabije, to Tě posílí," ale já bych preferovala spíš "Dobrého pomálu" nebo "Všeho s mírou." Ano, v případu mnohých z dnešního výčtu je střídmost opravdu na místě.

Jabloň lesní (Malus sylvestris) - růžovité/ jabloňovité


Začnu drobným stromem, který stojí na počátku všech kulturních jabloní dneška, jabloní lesní. Jabloň lesní je maximálně 5 -10 metrů vysoký strom či keř, velmi hustě větvený, opatřený kolci (trny připomínající zakrnělé větve). Větve či kmen jsou velmi rozpraskané, šupinaté, tmavošedé nebo černé. Listy jsou střídavé, leskle zelené svrchu, široce oválné či podlouhle eliptické, dlouhé do 10 cm, na konci zašpičatělé, jemně zubaté, opatřené řapíky. Kvete od května do června čistě bílými či načervenalými kvítky o cca 4 cm průměru, nahloučených ve skupinkách.
Roste většinou na okrajích lesů smíšených nebo lužních, v plotech, křovinách, na zanedbaných pozemcích (tam jsem skupinku nádherných starých stromů našla). Často tvoří specifický mikrobiotop pro drobné živočichy. Od zplanělých starých stromů je většinou těžko rozeznatelná. Příbuzná je s jabloní vznešenou M. spectabilis), mnohokvětou (M. floribunda) - plody této jsou velikosti třešně a jsou nepoživatelné (chuťově opravdu nic moc), jabloní purpurovou (M. purpurea) - okrasná forma.



Jedlé jsou krom jablek i květy, které se užívaly k ozvláštnění moučníků. Jabka jsou poměrně malá, žlutozelená až průsvitná do 5 cm. Dozrávají během září a října. Čím zralejší, čím žlutější. Většinou jsou kyselé, ovšem ze tří kusů, co jsem si utrhla na začátku září, bylo výrazně pusukřivící jen jedno. Ačkoliv jsem trhala poměrně brzo, většina plodů už byla zralá, přičemž větší část z nich už ze stromu opadala. Manželé Dreyerovi ve své publikaci doporučují z planých a kulturních jablek marmelády a zavařeniny, neříkají ovšem, kolik času by zabral sběr dostatečného množství plodů.

Záznamy ze starých herbářů Fr. Polívky a "Českého herbáře" z r. 1899:
http://botanika.wendys.cz/kvetena/kvetena.php?dil=2&page=545
http://botanika.wendys.cz/cherbar/heslo.php?206





Bez černý (Sambucus nigra) - zimolezovité


Bezový keř snadno pozná každé dítě - hustý, košatě rozvětvený keř na dutých větvích, vyplněných bílou pěnou dosahuje až sedmi metrů výšky - listy má lichozpeřené, vstřícné, nesou až 3 jařma špičatých lístků. Když od konce května do července kvete, je bez úplně obsypán bílými latami květů. Kulovité, černé, a ve zralosti lesklé vícepeckové plody dozrávají od srpna do října.
Bez není nikterak vzácný, roste ve všech škarpách, okrajích lesa, u tratí, v křovinách u zahrad, v remízcích polí. Všude, kde je aspoň trochu vlhko. Viděla jsem je ale růst i uprostřed ničeho v poli, kde vytvořily malý křovinatý hájek.
Záměny jsou možné za jedovatý bez chebdí, který je ale mnohem menší - jen asi dvoumetrový keř, prý odporně páchne a plody má vzpřímené, nikoli povislé jako černý bez. Dále je vzdáleně, ale opravdu oklikou, podobný bez hroznatý. Ten ovšem má květenství podobné šeříku, a plody jsou jasně červené.
Sbírají se jak květy, tak plody. Květy lze macerovat na sirup, obalovat a smažit na řízky, upotřebit je jako přísadu na chleba. Čaj ze sušených květů se pije při nachlazení, je mírně močopudný a potopudný. Příznivě působí na cévy. Plody se též suší na čaj nebo se mohou vařit
- syrové obsahují samburucin, jedovatou látku, způsobující křeče, průjmy a zvracení. Bezinky též lze užít jako přísady pro nákyp, do knedlíků apod. Plody působí i analgeticky a protizánětlivě, zvláště u zánětů kloubů. Samburucin neutralizuje vaření. Listy a kůra jsou ale jedovaté bezpodmínečně! Listy ovšem lze využít jako obklad na klouby proti revmatu či prý "vytahuje vodu z kolena."
Jak vidno, má mnoha využití, tento tak hojný keř. Ovšem je to první zástupce, který ukazuje, kterak plody léčivé a jedlé mohou být zároveň i jedovaté.

Bez černý:
http://botanika.wendys.cz/kytky/K501.php
http://botanika.wendys.cz/cherbar/heslo.php?37
Chebdí:
http://botanika.wendys.cz/kytky/K372.php
Hroznatý:
http://botanika.wendys.cz/kytky/K688.php

Hloh jednosemenný (Crataegus monogyna) - růžovité/jabloňovité


Hloh je často zmiňován v sáze o Ryhopském lese Roberta Holdstocka, často ve spojení s mýtickými duby. Nevím, nakolik je oproti dubu hloh mýtický, pravdou ovšem zůstává, že tento až dvanáctimetrový keř se může dožít magického věku půl tisíciletí. A jeho působení je též všestranné - od jedlých plodů, přes léčivé účinky až po tvrdé a těžké dřevo, oceňované řezbáři či nožíři. Hlohové trny se dříve používaly jako zbraň.

Spojení s duby není ovšem náhodné, hloh často roste na okrajích doubrav či smíšených lesů, na mýtinách či světlinách, v křovinách; často i osaměle na suchých půdách, spraších či píscích. Většinou ale dosahuje vzrůstu okolo pěti metrů, je značně trnitý (kolčí větvičky i pravé trny), s charakteristickými laločně-zubatými lístky. Vykvétá na přelomu května a června drobnými bílými kvítky v okrouhlých květenstvích s omamnou vůní. Co se týče hlohu jako krajinného prvku, jejich důležitost je zřejmá pro ptáky - často zralé hložinky očešou dřív, než přijdou první noční mrazíky. Mimochodem, květy jsou velmi oblíbeny zlatohlávky, páří se na nich. ;-)

Plody jsou dvoupeckové kulovité malvičky v trsech podobných třešním, velké do 1 cm, sytě červené barvy. Dozrávat začínají v září, plně zralé jsou nejsytěji červené a měkké. Chuťově jsou podobné šípkům, ale nedosahují jejich šťavnatosti, ani kyselosti. Vlastně jsou spíše nevýrazné (prý "moučné") chuti. Možná jak kdo má chuť nebo štěstí, některé plody jsou chutnější, jiné nikoliv. Do koláčů či smíšených zavařenin by se jistě snesly, pokud někomu nezachutnají. Já je sypu sušené do čajových směsí.
Když jsem u čaje, zastavím se u léčivých schopností. Droga příznivě působí na srdeční činnost - snižuje tlak a zlepšuje průtok krve cévami, působí jako antisklerotikum, červené barvivo v plodech je sedativem.

Co se týče dřeva, je tvrdé a těžké (má vysokou hustotu), po napuštění lněným olejem je medové barvy s červenavými tóny. Znám nožíře, který z něj vyrábí střenky na své kudličky. V minulosti byly z jeho dřeva vyráběny i hole, stejně jako z trnky.

O hlohu můžete číst krom herbáře Wendys i na stránkách Lerosu:
http://www.leros.cz/byliny/hloh-obecny/
http://botanika.wendys.cz/kvetena/kvetena.php?dil=2&page=562


Růže šípková (Rosa canina) - růžovité


Co říci o keři, který je tak známý, že o něm každý slyšel nejmíň v pohádce o Růžence? Snad to, že trnitý keř, sebepichlavější a nepříjemnější na pohled může být větším požehnáním, než se zdá. Převislé obloukové větvičky jsou bezpečným úkrytem pro ptačí hnízda, v remízcích skýtá ochranu drobným zvířatům, dává ptákům potravu. Lidé z větví v minulosti odlupovali příhodně dlouhé trny na výrobu rybářských háčků.

Šípek je výjimečný i tím, že roste téměř kdekoliv, ať už je půda sebevíc suchá, v křoví, remízcích, na světlinách v listnatých lesích, ve svazích, stržích, uprostřed polí, kdekoliv, kde je alespoň trochu humózní půda. Kvete v červnu bílo-růžovými květy o pěti okvětních plátcích. Lístečky jsou malé, okrouhlé, svěže zelené a pilovité.



Plody dozrávají na podzim, od září až do listopadu. Přezrálé jsou rudé, měkké, s oranžovou dužinou, uprostřed semínka a chmíří. Obsahují krom jiných vitamin C, třísloviny, minerální látky a cukry. Šípky lze krom přímé konzumace (bez chmíří!) zavařit, vyrobit z nich marmeládu či usušit na výborný čaj. Šípkový čaj každý z nás zná, ale troufám si říci, že málokdo jej i skutečně pije. Celé plody se vaří po dobu deseti minut, následně se nálev nechá cca patnáct minut odstát, pak se zcedí. Chutná lehce kysele, mírně může připomínat chuť jablek (vždyť jsou vzdálení příbuzní). Dřeň zralých šípků je poměrně sladká s kyselým dojezdem, má konzistenci přesnídávky.



Sbírání šípků je poměrně dobrodružná činnost a garantuju vám, že zadarmo keř nic nedá. Jizvy zdobí bojovníka ;-) Taky není od věci nechat jednu stranu neočesanou, zálesák myslí i na zvěř a ptactvo.

Více čtěte zde:
http://botanika.wendys.cz/kvetena/kvetena.php?dil=2&page=452
http://botanika.wendys.cz/kytky/K550.php
 




 

Papírové zdroje:


 Dreyer,
Wolfgang - Dreyer, Maria. Bylinky, plody
a houby. Jak je rozeznat, sbírat a jíst.
Víkend, 2010 (Ed. Průvodce
přírodou). 173 s.


 Grau,
Jürke - Jung, Reinhardt. Bobulovité,
užitkové a léčivé rostliny
. Praha : Ikar, 1996. 287 s.


 Kremer,
Bruno. Stromy. V Evropě zdomácnělé a
zavedené druhy
. Praha : Ikar, 1995. 287 s.






Elektronické zdroje ve formě
odkazů jsou uvedeny za každou sekcí.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015