Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Divoké jídlo III: Plody podzimu II.

21. prosince 2010 v 0:10 | Lesní želva |  Ze želvího jídelníčku
Kde jsem to skončila? Každopádně, druhá část bude o maličko bohatší na obrázky, časem se však (snad) dočká obrázkového rozšíření i část první. 

Jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia subsp. aucuparia) - růžovité/jablkovité

Tak, kdo by neznal tento strom? Přinejmenším si každý vzpomene na sytě oranžové svazky bobulí, svítící mezi větvemi i uprostřed zimy. Na rozdíl od jeřábu muku má listy lichozpeřené, kopinaté - vejčité a až 20 cm dlouhé, ve 4 až 9 jařmech; na spodu bělavé a v mládí chlupaté. Podél cest roste většinou na naroubovaných podnožích jako až osmimetrový strom, divoce též roste jako keř. Kvete od května do června v okoličnatých bílých latách. Poznáte jej spolehlivě podle intenzivního zápachu.
Stejně jako předchozí uvedení si i jeřáb libuje na nehostinných půdách, podél cest, na okrajích lesů, v zahradách, ve svazích či podél koridorových tratí, kde zpevňuje půdu. Libuje si v kyselých a vápenatých substrátech.
Jak lze usoudit dle názvu, plody jsou potravou hlavně ptákům - a vlastně není divu, syrové jsou opravdu odporné, to mi věřte. Chutnají kysele s intenzivně hořkým dozvukem, protože k jídlu jsou až po pořádném přemrznutí, kdy jsou teprve stravitelné. Ptákům to ovšem nevadí, můžeme jim též přát vitaminovou bombu vitaminu C, kterého jsou jeřabiny plné. Krom vitaminu C obsahují malvičky též třísloviny - které mají za vinu onu nepoživatelnost, pektiny, kyselinu sorbovou a jablečnou, kyselinu parasorbovou - ta je jedovatá, ale odstraňuje se vařením. Pokud se vám nechce čekat na mráz, můžete přírodě pomoci několikatýdenním zamražením, a potom plody použít třeba do koláče. Sice jsem zatím neměla odvahu, ale dobře dvě hrsti jeřabin k tomu účelu mám schované v mrazničce…

Jeřabiny jsou i léčivé - ne nadarmo se jim říká citrony severu; mimo to jsou prý skvělé i do marmelád, želé či likérů. K tomu účelu je krom plodů potřeba ještě jablečný mošt a želírovací cukr. Marmeláda pomáhá proti "jarní únavě," a jakožto vitaminová puma organismus chrání před nachlazením. Obsažené látky jsou též surovinou do hořkých žaludečních kapek.

Mimochodem, jeřabina je příbuzná s oskeruší, ale o té jindy. ;-)

borka jeřábu

jeřáb ptačí


Čísti lze ve Fr. Polívkovi…:


Jeřáb muk (Sorbus aria) - růžovité/jabloňovitá

Krátce též připomenu ještě druhý z našich jeřábů, muk. Roste většinou jako vícekmenný keř, někdy strom, jako solitéra prý může dosáhnout až patnácti metrů, ale reálně bývají mnohem menší. Na rozdíl od ptačího má jiné listy, podlouhle vejčité, řapíkaté a nedělené o délce asi 8 cm. Svrchu sytě leskle zelené, zespod bílé, ochmířené. Bora je šedá, šupinatá, loupe se. Kvete stejně jako ptačí.
Stejně jako příbuzný snáší i kamenité a chudé půdy, okraje bučin, silnice, mělké i vápenité půdy; jak jsem si všimla, snáší i přemokření. Roste od nížin po subalpínský stupeň.

Plody jsou pro člověka většinou nejedlé, moučné chuti; sbírají se jako krmivo pro ptáky. Uvádí se ale, že dříve byly za dob nouze sušené jeřabiny mlety jako přísada do chudé mouky. Stejně jako u ptačího jsou jeřabiny malvicemi, ovšem v menších shlucích. Je možno si je splést s kalinou, pokud na větvičkách již není listí. V současnosti se kultivary pěstují v zahradách, šíření semeny ovšem obstarávají ptáci.

(věděli jste, že semena po průchodu trávicím ústrojem procházejí stratifikací rychleji a úspěšněji klíčí?)

Něco obrázků:

Dřišťál obecný (Berberis vulgaris) - dřišťálovité

Dřišťál je opadavý keř dosahující výšky dvou metrů s eliptickými lístky na žlutých až šedých větvích opatřených trny. Kvete od dubna do května drobnými žlutozelenými kvítky v hroznovitých útvarech, podobných rybízu; voní prý přímo dusivě. Na podzim dozrávají elipsovité, podlouhlé jasně červené lesklé plody v týž hroznovitých závěsech, hojných na trny. Keř roste na stráních a okrajích lesů s chudými půdami, hojně též v zahradách (v červenolisté variantě). Vyskytuje se od nížin po pahorkatiny. V Evropě byly jeho počty značně zdecimovány předválečnými výnosy o likvidaci spolu s cesmínami a mahóniemi kvůli podezření, že přenáší rez obilnou. Toto tvrzení bylo později zpochybněno, ale pravda je, že krom kulturní krajiny jsem ho zatím nikde divoký nepotkala. (to ale nic neznamená)
Jedlé jsou právě červené plody, dozrávající mezi září a říjnem, já jsem je sbírala asi v polovině listopadu, kdy byly už téměř přezrálé. I tak jsou velmi kyselé - pěkně mi zkřivily úsměv. Kyselost lze poněkud omezit zamražením na několik dní. Záměna s jinými plody není dost dobře možná. Při zpracování se doporučuje je kombinovat se sladšími plody a důsledně odstraňovat pecky. Ovocná dřeň s příměsí dřišťálu může posloužit jako příloha k masu. Obsahují alkaloidy, třísloviny a silice, opět platí, že ve velkém množství jsou jedovaté; způsobují paralýzu dýchacího ústrojí.
Dřišťál je vyhledávaný i pro léčivé účinky. Sbírají se zralé plody, kůra brzy na jaře a list před rozkvětem. Odvar z listů se používá při žlučníkových záchvatech, snížení krevního tlaku, má močopudné a žlučopudné účinky (mimo jiných). Alkaloid berberin, obsažený v kůře má silně protizánětlivé účinky (nejexponovanější se mi zdají průjmy, úplavice a cholera). Též prý zvyšuje imunitu, léčí oční záněty a příznivě působí na potlačení lupénky.
Abych ovšem nebyla pouze pozitivní, je potřeba opět zmínit, že dlouhodobá léčba a nadměrné dávky se nedoporučují kvůli toxicitě, nehledě na to, že dřišťál vůbec není vhodný pro děti ani pro těhotné a kojící ženy.

Více se lze dočíst tady, obzvlášť zajímavý je článek z dobového atlasu Františka Polívky:

Tak, tohleto mlází je dřišťál ;-)

jak vypadá dřišťálové dřevo, když keř pokosíte křoviňákem....
Trníky

Dřínky. Nejsou krásné?


Kalina planá/obecná (Viburnum opulus) a Kalina tušalaj/Tušalaj chlupatá (Viburnum lantana) - zimolezovité

Tyto dva keře zmiňuji i přesto, že je nelze považovat za přímo apriori jedlé (spíš lze s jedlými zaměnit), ačkoliv za léčivé ano. Kalina planá (dále jen "kalina") a tušalaj jsou do 4m vysoké stromokeře, kalina se střídavými, v obrysu okrouhlými listy s pilovytými laloky, tušalaj s vejčitými nedělenými listy. Obě kvetou bílým, až 10 cm širokým vrcholíkovým květem od května do června (tušalaj od dubna). Liší se ve stanovišti - kalina se vyskytuje hlavně na okraji nivních lesů, na vlhkých okrajích listnatých hvozdů a vápenatých půdách. Tušalaj roste naproti tomu hlavně v lesostepích, skalách, i okrajích lesů s vápenitou či humózní půdou a dostatkem slunce.
Sytě červené kulaté plody s peckou v trsech dozrávají na podzim, začínají okolo začátku října. Z dálky mi připomínaly velký rybíz, v průměru totiž mají až 1 cm (u kaliny).
Tady je ovšem ten háček, protože plody obojího jsou v syrovém stavu mírně jedovaté! Jejich požití vyvolává křeče, průjmy a zvracení. Zvlášť nebezpečné je požití pro těhotné ženy. Jedovatost se ztrácí až po tepelné úpravě, ovšem jen v malém množství. Z tohoto důvodu jsem nechutnala, ovšem v herbáři Wendys se píše o nechutném pachu půlených plodů.

U kaliny jsou doloženy i léčivé účinky. Sbírá se jarní kůra či kůra kořenů. Připravují se z ní tinktury či odvary na léčbu zvláště ženských potíží. Kůra obsahuje např. kumariny, organické kyseliny, cukr, vitamín C, hořčina viburin atd. Plody se údajně používají na obtíže žaludečního typu, ekzémy a vyrážky.
Je nutné důsledně dodržovat dávkování, aby nedošlo k otravě. U tušalaje se předpokládají podobné účinky jako u kaliny, nevím však, jestli jsou doloženy.

Za zmínky hodnou obě kaliny považuji i díky jejich řemeslnému využití - silné větve se u kaliny užívaly k výrobě větví pro tvrdé dřevo, jemnější větvičky tušalaje pak pro potřeby košíkářství, jinak jako též podnož pro zahradnické roubování.

Více o kalinách možno číst zde:


olistěná kalina

Kalina obecná


Papírové zdroje:
  •  Dreyer, Wolfgang - Dreyer, Maria. Bylinky, plody a houby. Jak je rozeznat, sbírat a jíst. Víkend, 2010 (Ed. Průvodce přírodou). 173 s.
  •  Grau, Jürke - Jung, Reinhardt. Bobulovité, užitkové a léčivé rostliny. Praha : Ikar, 1996. 287 s.
  •  Kremer, Bruno. Stromy. V Evropě zdomácnělé a zavedené druhy. Praha : Ikar, 1995. 287 s.

Elektronické zdroje ve formě odkazů jsou uvedeny za každou sekci.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015