Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Část 16.: Vybavujeme si chýši, aneb krabičky z březové kůry

16. února 2011 v 14:44 | Lesní želva |  Cesta k zálesáctví
Ježto jsem dlouho do ničeho nedlabala a věnovala se spíše teorii, přišel čas zase něco "spíchnout." Vzala jsem to doslova; a tak vám, milí čtenáři, popíšu, kterak jsem šila krabičky.

Není to můj první pokus; na něco podobného, byť s jiným spojem pláště je možno popatřit v článku "Něco na té bříze je," ale podotýkám, že je dost neumělý. A nač takovou krabičku? Od drobností přes sirky, šitíčko nebo cukr a bonbóny třeba po pytlíčky s čajem nebo lisované porce čaje lístkového. A věřte nevěřte, nenavlhnou v ní.

Krabičky samozřejmě lze i s minimem vybavení z čerstvé kůry vyrábět v lese, ale v současném počasí jsem zůstala v pohodlí domova a království všech možných a nemožných nástrojů.
Kůru jsem měla v plátech uschovánu už od loňska, což znamenalo, že její vláčnost a ohebnost hodná kůže, byla tatam. Moje první kroky tedy vedly do kuchyně, kde jsem kůru asi na půl hodiny zatížila ponořenou do horké vody (nikoliv vařící). Toto je osvědčený recept, jak jí aspoň částečně vrátit vlastnosti živého stromu. Po půlhodině jsem plát umístila do novin, a opět zatížila, aby se pěkně vyrovnal.

Za dobu umytí jedné hory nádobí jsem pokračovala. Kůru jsem si ořízla do požadované šířky a rozdělila po vrstvách na dvě části (jak na to je popsáno už ve výše uvedeném článku). Hned nato začalo formování. Kůra se trošku zkroutila už při rozdělování, čehož jsem využila a po směru ohybu a "let" jsem ji postupně naohýbala nad plamenem svíčky. Teplo kůru pěkně zvláčnilo, a tak získala ony přirovnané vlastnosti kůže. Teplým formováním se zároveň eliminovalo riziko prasknutí.



Z praskání jsem začala mít obavu poté, co jsem do ruky vzala jehlu a konopný provázek, abych plášť sešila. Nejdřív jsem zkoušela pouze dírky napíchat a pak teprv prošít, ale šlo to špatně, z prstů jsem si udělala jehelníček, a navíc byla jehla natolik dlouhá, že se s ní mezi stehy nedalo moc vytáčet. Vzpomněla jsem si, že mi v KPZtce leží zahnutá čalounická jehla; no šití s ní je oproti obyčejné nebe a dudy. Proces šití a nástup pálení šlach se urychlil. Dokončila jsem tři pláště ze tří různých pásků kůry (nezdá se to, jedna malá krabička zabere dost dlouhý pásek). Na jedné z nich jsem si zkusila vyřezávaný vzor, (sebekritika) k estetice to má ještě daleko a hodně tréninku. Nato jsem odplula ozbrojená několika noži do sklepa.



Tam jsem mezi hromadou harampádí nashromáždila pár kousků smrkových palubek, abych zjistila, že dobrá většina je jich buď malá, nebo moc tlustá. Tak jsem se chopila sekyry, abych prkýnka zeštíhlila a umenšila selektivní výčet na jeden kus. A pak mě čekalo nekonečné ořezávání, pižlání, přiměřování, strouhání, zarovnávání, nějaké vylomeniny a další oškrábávání…. Až se vylouplo dno první krabičky. Nejsem rozhodně exaktní nebo technický typ, takže mě to stálo věčné přiměřování a dorovnávání. Nakonec jsem s velkou slávou dno zarazila do pláště a srovnala smirkem.



Pak mě čekala ta horší půlka, tedy víčko. Po přiměření a obkreslení na destičku mi vyšel úplně jiný tvar, než jaký mělo dno, ale tvrdošíjná kůra si nedala říci; můj "cit" pro přesnost se opět projevil - plášť měl na každé straně okavidně jiný obvod. A tak jsem pižlala znovu - nakonec se to docela povedlo. Dala jsem si záležet, aby víčko bylo pěkně hlaďoučké a příjemné na dotek (a nebyla vidět moje krvavá oběť). Chybělo už jen vyvrtat dírku na poutko, čehož se zhostil výstružník na vinoxu. Následně jsem z provázku upletla očko, které jsem v dírce chtěla zajistit klínkem, (jak jsem to viděla na Jonových stránkách), pročež jsem si vybrala kousek hrušky. A s ironií sobě vlastní jsem tím klínkem víčko roztrhla na dvě půlky. Kupodivu, nepotrhala jsem se z toho smíchy.



Nastoupilo náhradní řešení. Z dlažby nám vyzbylo pár dlaždic korku, ze kterého (paradoxně) bylo víčko a dna a další víčka pro dvě zbývající krabičky otázkou dohromady snad půlhodinky :-D Mimochodem, netušila jsem, že hrany korku lze tak krásně a bez drobení zarovnat smirkem.



Přesto původní dřevěné víčko nepřišlo nazmar - slepila jsem ho obyčejným Herkulem, takže ke krabičce mám nakonec dvě. Konec dobrý, všecko dobré.

A nebyla by to Želva, aby dvě ze tří krabiček nerozdala, přičemž jí zbyla ta nejužší se skoro-zdobením, kterou dosud nedokončila… ;-)




Podrobného návodu s více fotkami se dočkáte co nevidět v příslušné sekci. Inspirace byla sebrána jak u Jona (šití), na tomto videu uživatele Hobbexp (prvotní nadšení) a v příslušném tématu na bushcraft portálu (impuls k reparátu předchozího pokusu).

Další projekty:

 


Komentáře

1 spáč | 16. února 2011 v 17:16 | Reagovat

Moc pěkné, jako vždy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015