Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Část 20.: Další dvě lžíce a pidivařečka

2. května 2011 v 22:03 | Lesní želva |  Cesta k zálesáctví
Myslím, že by bylo na čase, abych zas na chvíli psala o něčem jiném, než teorii - tak chci ukázat svou jedinou řezbářskou aktivitu za dlouhou dobu.


...
detaily


Topolovou lžíci jsem začala vyřezávat už minulé léto ze štěpiny krovu na jedné rodinné akci. No, dřevo už stejně bylo úplně vyschlé, takže jsem ho po čase odložila poté, co se mi z plánované lžíce odložila špička jídelního konce.
Nakonec jsem to ale riskla, plánovanou velikost zmenšila a pomocí spoon knivu dokončila. Trvalo mi to s přestávkami asi osm měsíců… hlavně leštění mi zabralo příšerně moc často, topol příšerně chlupatí a ani po x hodinách se smirkem v ruce se mi nepodařilo dosáhnout dokonalé hladkosti povrchu. Topolové dřevo je sice z kategorie měkkých, ale vyřezává se z něj obzvlášť těžko, právě kvůli tomu chlupatění. Pro ozvláštnění na rukojeti vzniklo pár děr malým ryteckým dlátkem, které plánuju později obarvit práškem z březového kambria, smíchaného s olejem.


ulomená
topol


Březová lžíce byla výsledkem testu nože Linder, o kterém si ve dvou dílech můžete přečíst v sekci "Vybavení." Vznikla z polínka břízy papíronosné, jejíž útlý kmínek ležel spolu s ostatními na hromadě jarních prořezávek místních rybářů, kterým stromky zjevně zavazely na oblíbených místech. Ruskou řetězovou pilkou jsem si oddělila polínko a druhé, sukovité, jako tlouk. Nadále jsem používala jen nůž a lyžičkář. Tloukem jsem polínko rozdělila na dvě poloviny, z té silnější jsem začala vyřezávat. Oproti ostatním břízám se mi dřevo zdálo houževnatější. Několikrát bylo nutné tvar lžičky upravit, aby do dutiny nezasahoval mízní kanálek - lžíce by propouštěla tekutinu. Celá hrubá práce trvala asi 3,5 hodiny. Protože bylo dřevo čerstvé, lžička strávila následujících osm dní v otevřené igelitce s pilinami a odřezky z předchozí práce. Každý den jsem kontrolovala stav vysychání a otvor postupně zvětšovala. Že je dřevo suché jsem poznala podle toho, že již nestudilo, ale mělo pokojovou teplotu.
Doma pak následovalo šmirglování a leštění, tak jako vždycky. Trochu jsem si pohrála se vzhledem a na držadle vyřezala lyžičkářem žlábek, i proto, že kousek mízního žlábku, co jím procházel, se při sušení roztřepil.

bříza
.
Pidi-vařečku jsem vyřezala z druhé poloviny rozštípnutého polínka nově nabytým nožem od Ondry Kašuby na posezení. Bříza papíronosná má mimochodem velmi tuhou a pevně přisedlou kůru, takže nebylo zrovna jednoduché jí štěpinu zbavit. Vařečce jsem dala ten nejjednodušší tvar a poměrně neotesanou, neleštěnou vizáž. Prohloubení bylo pouze naznačeno lyžičkářem. Byla to spíš seznamovací práce s novým nástrojem, ale na míchání v kotlíku bude stačit.

Obě lžíce jsem napustila teplým lněným olejem. Docela vynikla struktura dřeva, což se mi líbí. Březovou lžičku hodlám dále používat jako jídelní lžíci, po roce tak nahradím "pádlo" sofistikovanějším příborem.


pohromadě

zezadu

Další vyřezávky:

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015