Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Část 21: Dýmající hubka

26. května 2011 v 14:21 | Lesní želva |  Cesta k zálesáctví
Četli jste někdy Lovce mamutů? Já jako malá ano, a jedna z věcí, co si pamatuju doteď, je ta část, kdy lovci z jiného tábora ukradnou uhlíky z ohně a chtějí je dopravit do své vlastní osady, k čemuž použijí vykotlaný choroš. Ač dítě zkoumavé, choroše jsem opomíjela až do své dospělosti, a přenos uhlíků v hubce jsem nikdy nevyzkoušela.
Choroš pomocí ohně ale lze nejen udržet, ale i rozdělat, podobně jako s látkovým troudem. Chorošový troud mě taky docela lákal, ale odrazovalo mě náročnost přípravy. Originální postup mluvil o krájení, máčení v popelu po několik dní, vaření, dalším máčení, vyklepávání a sušení. A já, já su nejlínější člověk na světě. Tak jsem si postup upravila k lenosti své vlastní.

kopyto


Nejdřív jsem ale potřebovala ten správný choroš. Ty nejsprávnější jsou dva, o obou jsem tu už mluvila - troudnatec kopytovitý a ohňovec obecný. Z jednoho výletu jsem si přinesla krásné kopyto, takže o materiálu bylo rozhodnuto. Protože to měl být pokus, a protože jsem měla malý batoh a velký pocit rozmařilosti, vybrala jsem si klobouk o velikosti snad jen dvanáct centimetrů. Práce s ním bylo i tak dost. Samozřejmě ale platí, že čím menší choroš, tím míň vytěžené troudnaté dužiny.
Nejhroznější práce je totiž hned na začátku, jak jsem zjistila. Choroš se musí ořezat od rourek a tvrdé slupky. Dloubla jsem do ní jen párkrát, stejně jako do rourek, a vzdala to rovnou. Neuřízla bych to ani, kdybych v ruce měla kudlu od Horsta Fuchsa. No a tak jsem si věc zjednodušila pilkou, a po starostech s rourkami bylo hned. Stejně kulišácky jsem to vyřešila se slupkou - tu jsem totiž nechala být, a dužinu, ze které se troud vyrábí, jsem začala odřezávat zezadu. Tedy, nejdřív již zcela zetlelé dřevo, plné vláken jemného podhoubí, které nádherně vonělo lesem, a pak teprve samotnou sametovou dužinu.

důl


Vyšpáraná dužina se rychle hromadila na špalku, a tak jsem se rozhodla choroš nerozřezávat naráz. Sice se mi to moc nedařilo, ale původně jsem se snažila o aspoň-skoro-tenké plátky. Do kýblíčku jsem si nachystala popel z ohniště, který byl před tím nadrcen, aby se mi později nepletl při vybírání plátků choroše. Následně jsem tam naházela dužinu, pěkně zamíchala a nalila na směs vodu. Protože už byl večer, nechala jsem to luhovat přes noc a celý další den. Podle návodu by se teď dužina měla nasáknout uhlíkem z popela, a tím vylepšit schopnost chytit jiskru a následně doutnat. Jen podotýkám, že původní návod mluvil o asi osmi dnech, ale já jsem byla nedočkavá, a tak jsem máčení ukončila po zhruba třiceti hodinách.

mokrá dužina


Bylo slunečné ráno a přede mnou poslední dvě fáze výroby chorošového troudu. Nachystala jsem si kus rovné desky a oblý valoun jako buchar. Tekutina v kýblíku vypadala jako nefalšované rašeliniště, což mě ale neodradilo do ní ponořit prsty a slídit po kouscích houby. Nakonec to přece jen nebylo tak snadné, uhlíky nebyly nadrcené na dost malé kousky, a tak jsem se střídavým úspěchem lovila i uhlí. Jelikož dužina po máčení byla úplně stejně černá, bylo to o to zábavnější.
Každý vytažený kousek jsem následně roztloukala kamenem do plochého tvaru, aby z nich vyšla přebytečná tekutina a struktura vláken se zjemnila. U obzvlášť robustních kousků to stálo nemálo úsilí, a nádavkem jsem pak zjistila, že tričko a ruce až k loktům mám pokryté drobnými cákanci černé břečky. Jen trubka jako já si na tuhle práci vezme bílé tričko!

naklepaný


Když jsem donadávala, vyložila jsem pásky roztlouklé dužiny na dlaždice, aby vyschly na slunci. Protože bylo horko, suché byly velmi rychle, a tak jsem je hned mohla otestovat.

Kousek troudu jsem nejdřív párkrát přejela hranou ostří nože, abych trochu nacuchala vlákna, pak přiložila firesteel a škrkla. Pramínek dýmu mě ujistil, že to funguje. Někomu dýmající hubka prý voní, prý i zahání komáry. No, smrad je to pěkný, takže není divu. K rozdělání ohně je ještě potřeba nějaký sekundární troud, například hnízdo ze suché trávy nebo nacupovaná březová kůra. Skladování jsem vyřešila šroubovací tubou od žrádla pro rybičky - houba je houbou napořád, a navlhlá nefunguje.

Jsem spokojená, protože jsem dužinu nemáčela požadovanou dobu ani nevařila, ale přesto to funguje. Tento pokus tedy ukázal, že i lenoch má šanci se uplatnit! ;-)


hoří, má panenko

Zdroje:
Jak o troudu píše Ledňáček hledejte tady.


Další hrátky s ohněm:

 


Komentáře

1 Zdeněk Souček | E-mail | Web | 26. května 2011 v 22:04 | Reagovat

To je zajímavý návod. Přečetl jsem to jedním dechem. Je to zajímavý blog, škoda, že zde autorko není o Tobě více informací. Děkuji ze pěkné hodnocení v odkazech.

2 MacMatej | E-mail | Web | 1. června 2011 v 10:02 | Reagovat

Huba varena v popole sa pouziva hlavne pre ocielku s kremenom. Iskry z firesteelu chyti aj neupraveny choroš.
Ako dalsi pokus navrhujem chytanie iskry z ocielky. Uz sa tesim na dalsie clanky.

3 spáč | 2. června 2011 v 19:17 | Reagovat

I já čtu vždy jedním dechem vše, co napíšeš. Protože píšeš hiodně zajímavě, není divu.

4 lesnizelva | Web | 3. června 2011 v 0:27 | Reagovat

Ráda bych někdy ocílku a pazourek zkusila, ale zatím nemám ani jedno. Ale časem se jistě polepším. ;)

Díky všem za komenty, váš zájem mě moc těší!

5 Áine | 26. června 2011 v 10:33 | Reagovat

Mě to taky zajímá, jen nikdy nevím, co k tomu dodat:-D

6 Tenki | 28. června 2011 v 12:00 | Reagovat

Ha! Tak takhle dopadnou nevinné houby, co potká Tittë v lese ^_^ ... Rozkošný detail ten zafačovaný prst na konci... a jdu guglit, co je to firesteel

7 lesnizelva | 28. června 2011 v 14:21 | Reagovat

[6]: To si můžeš přečíst i tady: http://lesnizelva.blog.cz/1101/cast-15-palicova-cera-aneb-skrtame-si-nejen-v-seniku

8 Tenki | 2. července 2011 v 9:48 | Reagovat

[7]:Jojo, už jsem tu informaci vstřebala

9 matus | Web | 10. července 2011 v 20:35 | Reagovat

pája ked si ty leniva tak co som ja ??? :D

10 Fousek | E-mail | Web | 30. prosince 2011 v 16:47 | Reagovat

Zdarec,
pěknej blog,
dobrý je místo popela/dřevěnýho uhlí použít rychlosůl (je lepší dusičnan ale i dusitan má nějakej efekt) :-)
jinač pokud by někdo potřeboval nějakou tu ocílku a pazourky tak mám něco skladem, můžu za kc 125 prenechat
no k rozdelavani ohne netradicnimi zpusoby (treni drev/chemie) bych toho moh napsat hafec... no pokud bys chtela neco zkonzultovat muzes se ozvat

11 Marek | E-mail | Web | 14. března 2013 v 21:16 | Reagovat

[4]:
Místo ocílky mám plochej pilník, kterýmu jsem rafinovaně urazil rukojeť (na požadovanou délku ((o:  ). Pilník musí být alespoň na jedné straně hladký (té úzké). Pilníkovitou částí si prostě neškrtnete.

Troud jsem dosušil tento týden, ale jiskru z "ocílky" do něj ne a ne chytit. Takže znovu a lépe (o:

12 Lesní Želva | 14. března 2013 v 22:19 | Reagovat

No jo, to je samozřejmě nejjednodušší cesta k ocílce. Pilník háže příliš jemné jiskry na to, aby se zachytily v jakémkoliv práchnu, je potřeba, aby bylo co nejlepší. Takže ho zkus nejdřív namočit v tom  popelovém výluhu. No a před škrtáním je pak potřeba ostřím nože připravenou hubku naškrábat, aby se vlákna načechrala. Tak se v nich uchytí snadněji. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015