Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Vášeň pro staré harampádí

8. června 2011 v 22:27 | Lesní želva |  Vybavení
…aneb, když už jsem se přiznala a kála veřejně na Bushcraft portálu, přiznám barvu i tady. Ano, mám slabost pro staré a ještě starší nářadí, za kterým se netáhne žádný kabel, nic neudělají "samy" a práci s nimi si užijete od začátku do konce, aniž by vás rušilo vrčení, vybité baterky nebo zrak zkalený vibracemi.
Zastávám totiž názor, že práce pěkně postaru je mnohem uspokojivější; pokud cokoliv, co člověk vytvořil, vzešlo jen z jeho vlastního umu a práce jeho rukou. Nezávisle na elektřině a výdobytcích současné civilizace. Vyznávám práci jako terapii, jako meditaci v pohybu. Nic nemůže člověka uspokojit víc, když v ruce drží vlastnoručně vyřezanou kuksu a ví, že ji vyrobil jen pomocí sekery a nože. Úžasné. Ten pocit nelze sdělit, pouze zažít.

Dost už mých neohrabaných slov, pojďme se mrknout, co jsem v počátečním nadšení nasbírala (a co ve větší míře na svoje uplatnění ještě čeká).


Sekera:

Kupodivu. :-D Snad čtyřicet let ležela na chatě, od smrti dědy neopečovávaná a nejspíš ani nebroušená. Za těch dvacet let nachytala nějaké ty zuby, ostří bylo různě vyhnuté a hlavně kulaté, absolutně. Podle klínového tvaru hlavice asi malá jednoručka na štípání. Váhu na to rozhodně má. Někdy v roce 2008 jsem ji dala kamarádovi kováři na repas, takže se mi vrátila opravená, odrezená a nabroušená, ovšem bez topůrka (které beztak bylo v dezolátním stavu). V tomto stavu vydržela další dva roky, kdy ji otec tak dlouho přehazoval z místa na místo v našem sklepě, až skončila zase na chatě, kde chytla krásnou lišku a jeden zub (nevím, od čeho). O jejím znovuzeschopnění do služby jsem psala vloni, nasazování topora byla legrace. ;-) A že jsem si to tak užila, letos jsem si to zopakovala znovu, neb jsem na jaře byla šikovná a hlavice mi po odpadnutí jistícího kolíčku zůstala trčet v polenu. Je sice těžká, ale vyhovuje mi (a svalům na předloktí taky).



Poříz:

Stará hračka pro koláře, takový širší hoblík. Také z dědictví po dědovi. Nalezen v otcově dílně, léta nepoužívaný, s liškou, ale nepoškozený a relativně ostrý. Tak jsem rez trochu obrousila jemným šmirglem, nabrousila, a občas ho používám. Bohužel nemám tesařskou stolici (shaving horse), takže nebývá v zápřahu moc často. Ačkoliv ho sem tam přetřu olejem, vlhký sklep je s liškou kamarád, a stále mají navrch. Asi budu muset vymyslet futrál.



Trojice kladívek:

Ty jsem ukořistila z aukce, nemohla jsem odolat, hlavně kvůli tomu ševcovskému s kulatou hlavou. Dále je v trojici zednické a malé všestranné. Na rozdíl od předchozích se ke mně dostaly beze rzi a svědomitě naolejované. Dvě z nich jsou dokonce značené dílnou, kde byly vyrobeny.Topůrka jsou v plánu, ševcovské se již pomalu vylupuje na svět.



Kovadlinky:

…zvané též "babka." Že nevíte, k čemu slouží? Já ano, naklepávají se na nich ostří kos a srpů. Je to docela náročná práce, ale to už tak broušení všeobecně bývá. Babka se trnem natluče do špalku, na kovadlinku se položí ostří srpu a zvláštním houpavým pohybem kladiva se naň klepe tak dlouho, dokud není tenké a velmi ostré. Tato činnost mě taky čeká, hned, jak si najdu čas zrenovovat jeden z dědových srpů, kterým už taky bylo padesát…



Tato sbírka rozhodně není konečná, vyhlídla jsem si totiž několik velikostí nebozezu, další sekeru, kterou je potřeba zrenovovat a když přičtete ostatní, zde představené nářadí a nože, vyjde vám, že jsem magor, co se nadchne pro každý kus (rezavého) železa…. No prostě, hromadící instinkty jsou hrozná věc. :D
 


Komentáře

1 Elánka | 18. června 2011 v 21:53 | Reagovat

Víš, že o těch kusech starýho kovu píšeš tak pěkně lidsky? Je z toho vidět, že Tě to baví a máš to ráda. Což je děsně moc super a já Ti to opravdu přeju. Krásný zájem;-)

2 spáč | 25. června 2011 v 22:43 | Reagovat

Někde jsem se dověděl, že kentauři nazývají své kováře snovači (nebo tkalci) bronzu. Vím kde, ale není to vůbec důležité. Důležitější je, že kentauři věřili (nebo věří), že do kovu nástroje (nebo zbraně, což je vlastně také jen nástroj) se otisknou vlastnosti toho, kdo jej vytvořil, stejně jako toho, kdo jej užíval. Teprve to vše, dohromady se základními vlastnostmi kovu, určuje vlastnosti nástroje. Něco na tom nejspíš bude, vždyť i my říkáme o starých nástrojích, že mají svou "duši".

3 Tenki | 28. června 2011 v 11:54 | Reagovat

Hmm... když vzpomenu na to, co máme na chalupě... nechceš taky lopatu na chleba, cep, struhadlo na zelí a brusku - kulatý šutr, kterým se točí? ^_^ ... no, oni by ti to rodiče asi nedali... a tím cepem si nejsem úplně jistá

4 lesnizelva | 28. června 2011 v 14:19 | Reagovat

:-D

5 Mamarcel | E-mail | 14. ledna 2015 v 14:11 | Reagovat

Za posledne roky ma coraz viac pritahuju stare nastroje - neviem ci by som ich dokazal sam zrestaurovat do funkcneho stavu ale uz len ta predstava ma uspokjuje. Dycha z nich kusok historie, svoje si odpracovali a teraz lezia niekde pohodene hrdzave tupe a zabudnute... a ta predstava ze by som im znovu vdychol zivot a postaral sa o ne je velmi lakava :-) Pokukavam obcas po bazaroch a velakrat vidim sekerky z davnych cias, kladivo po pradedovi, ci hrdzavy tupy noz s drevenou ruckou celou hnilou... a vtedy ma premoze pocit ze by som s tym mal nieco urobit, ale moje okolie nezdiela so mnou tuto vasen takze v panelaku nemozem hromadit "kopu srotu" :-)
Mam vyhliadnutu peknu sekerku a asi ju odkupim a prebrusim, odhrdzim a spravim pekne toporko. Za to uspokojenie tych par peniazkov stoji, asi nic ine ma neuspokojuje viac ako ked nieco vytvorim/prerobim sam a samotny proces vyroby je ozaj ako meditacia.
Veru pekne o tom pises lesni zelva!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015