Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Malé Karpaty

9. října 2012 v 15:36 | Lesní želva |  Reporty
Na začátku září jsem podnikla ještě jednu výpravu, tentokrát s mým nejoblíbenějším mužem. Na tři dny jsme se potulovali Malými Karpaty, zatímco se do kraje začal drobnými krůčky vkrádat podzim.



Profilem, skladbou lesa i celkovou atmosférou mi malokarpatské kopce hned od začátku silně připomínaly jihomoravské pohoří Chřiby, až na to, že do rozlohy Malých Karpat by se vlezly hned několikrát.

První den jsme začali pozdě odpoledne v Račej, cílem pochodu byla zřícenina Dračí hrádek. Cestou tam bylo z celého puťáku největší převýšení. Bukový porost místy porušovala uměle podsazená borovice či úseky smrčiny.


Nejzajímavější úsek nás čekal v druhé polovině cesty, procházeli jsme cca kilometr a půl dlouhou strží v jejím strmém úbočí po úzkém chodníčku. Dole bylo slyšet spěchající potok. Bukovo-habrový les byl šerý, slunce začalo sestupovat a valem ubývalo světlo. Kolem bylo spoustu popadaných a nezpracovaných kmenů; s pilou a pak nákladem polen by se sem a odtud těžko někdo vláčel. A pak se najednou na protější straně vyloupla chata, naprosto z nenadání. Úžasné. (později na mapě se ukázalo, že k ní z druhé strany vedla cesta)
Samotný Dračí hrádek se do mojí paměti zapsal hlavně jako další příklad zříceniny, u které je dnes zajímavější jméno než zbytky zbytků architektury, bohužel. Rozložili jsme tábor v zadní části náhorní plošiny mezi duby a habry. Ohniště nebylo možné přehlédnout, jeho geologické vrstvy dosahovaly výše téměř půl metru. V noci bylo slyšet zvěř, prodírající se chodníčky po úbočí hradního kopce. Těsně nad ránem nějaký nebojácný přežvýkavec snídal jen pár metrů za našimi hlavami.


Probudili jsme se do chladného, jasného rána. Nikam se nespěchalo, a tak bylo čas i na trochu vyřezávání. Nedávno před výpravou mi došla stará Mora Classic, tak bylo potřeba otestovat, jestli se hodí i této práci. J Znovu jsme batohy nahodili na záda až odpoledne. Museli jsme doplnit vodu u vzdáleného pramene a přesunout se k novému nocležišti.


Prošli jsme opuštěnou ves Meděné hamry, kde nás zaujaly krom ruin domů i nejstarší túje, které jsem kdy viděla. A pak staré ovocné stromy, poslední svědci dávno zmizelých lidí v kdysi kulturní krajině. Přestárlý, zaplevelený sad toho byl nejlepším důkazem. Nabrali jsme si z popadaných jablek, válejících se mezi vykvetlými ocúny. Podzim je tu již nadobro, když už se ukázaly i tyto květiny.
Cesta vedla dál kolem bývalé vápenky. Přírodní sukcese tu též vykonala své, stejně jako lidská rozpínavost; hned vedle se rozkládala jedna z mnoha haciend, necitlivě umístěná na zcela nevhodné lokalitě, stejně jako drahé vozy s bratislavskou SPZ. Co se týče vápenky, kdyby se z mlází vynořil Gojko Mitič, vůbec bych nebyla zaskočená.


Kvůli zpoždění, způsobeném hledáním vody, a také zacházce z původní cesty, jsme nakonec museli změnit plán. Ne do Sv. Jura, ale směrem na Lozarno vedla dál naše cesta. Další věcí bylo to, že v kopcovitém terénu bylo docela nesnadné najít nějaké ucházející tábořiště. Nakonec jsme kosti poskládali mezi javorem a lípou na rozsáhlé pasece. S natahováním celty jsme se vůbec nezdržovali, obloha déšť neslibovala.


Pozůstatky přítomnosti spárkaté zvěře nás informovaly už dopředu, že se v noci moc nevyspíme, ale mé očekávání realita nakonec předčila o míle. Sotva se začalo stmívat, nervózní srnčí začalo štěkat odněkud z houští a v pravidelných intervalech opakovalo své snažení nás vyhnat z oblíbené pastvy. Se soumrakem nás též navštívilo i jiné zvířátko - plch. Lépe řečeno, celá rodinka, mající sídlo pod kořeny javora. V obavě před prožráním batohu nezbylo, než jim chlebovou úlitbu naservírovat až pod čumáky předem. Nikdy by mě nenapadlo, že něco tak malého (10 cm aj s ocasem) se bude pohybovat ve vysoké trávě tak (!) dlouhými přískoky. Šustění za našimi hlavami ustalo s ochlazením. Agilní srnec pokračoval s bekáním až do noci. Vrátil se zas nad ránem. Padla chladná mlha, a s vysokou vzdušnou vlhkostí dost klesla teplota.


Ráno mi šla pára od pusy a nedostatečně vybavená (ne-vybavená) teplými svršky jsem statečně klepala kosu, dokud můj nejoblíbenější muž nerozdělal oheň a postavil na čaj. Bylo těsně po půl sedmé ráno. Za terénní vlnou svahu se náhle objevuje hlava. "Srna," odtuším. "To není srna, drahá." dí muž. Najednou se objevuje další hlava, a druhá, třetí, čtvrtá.. mufloni! Neuvěřitelné. Nikdy v životě jsem je divoce neviděla. A už kráčí, je jich šest nebo sedm a stále se přibližují. Nejstarší beran nás stále kontroluje, ale zdá se, že nejsme důvodem k obavám. Stádo se popásá a míří k nám. Už jen snad padesát metrů, možná míň. Pak sebou jedno zvíře trhne, a stádo prchá dolů svahem k lesu. Stále nehnutě sedíme. Obrovský zážitek.

(obrázek úděsný, holt mobil...)

Po snídani opět vyřezáváme, oheň tiše dohořívá. Užíváme si krásný den, chlad pomalu střídá teplo. Poté, co zmizí rosa, necháme vysušit deky a spacáky sluncem a balíme. Oproti původnímu plánu vyrážíme až okolo půl jedenácté. Po silnici je to do Lozarna jen necelé dvě hodiny pěšky. Cestou opět míjíme haciendy s kovanými bránami. Zvláštní pocit. A z Lozarna nás čeká jen autobus do Bratislavy, karpatské dobrodružství nadobro končí.

 


Komentáře

1 atti.hombre | 11. října 2012 v 21:18 | Reagovat

tak toto som si prečítal rád!dakujem...

2 Chameleon_sk | 12. října 2012 v 7:02 | Reagovat

Dva palce hore a siroky usmev medzi nim !
Faktograficky humorny a doplneny o krasne fotografie.
O kvalite zazitku z tohto treku nieto pochyb. :-)

3 MacMatej | E-mail | Web | 12. října 2012 v 11:43 | Reagovat

Male Kapraty su moja srdcova zalezitost.

4 Lesní Želva | 12. října 2012 v 16:54 | Reagovat

[3]: To se ani nedivím. Taky jsem tam rozhodně nebyla naposled!

5 Carlos9780 | 20. října 2012 v 15:04 | Reagovat

Krásny výlet,som rád že sa ti u nás páčilo.Na tých plchov si v Karpatoch zvykaj,je ich tak jak....+ s tými muflónmi si mala docela štastie ja som ich nestretol ani nepamätám a to som tam vkuse

6 Onýspirit | 23. října 2012 v 13:14 | Reagovat

Závidím takto krásně prožité chvíle. Dlouho už jsem se nikam nedostal a tvůj článek mi navodil hezkou atmosféru klidné přírody.

7 V. | Web | 14. září 2014 v 10:46 | Reagovat

Potkat stádo muflonů musí být úžasný zážitek, škoda že jsme neviděli v Karpatech žádné zvíře, jen jedno pozdě večer slyšeli.

8 Lesní Želva | 14. září 2014 v 12:57 | Reagovat

Jo, byl to úžasný zážitek, máš pravdu. Měli jsme tehdy docela štěstí a byli jsme na správné straně větru. Od té doby se mi ovšem s muflony nepoštěstilo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015