Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Zimní procházka

25. února 2013 v 17:40 | Lesnizelva |  Reporty
Od Vánoc jsem nikde nebyla, a doma už mě všechno pěkně žralo, takže jsem při prvním volném půldni nahodila batoh na záda a šla si trochu vyvětrat hlavu za město k mrtvým říčním ramenům.




Prvně jsem si to zamířila k průseku, kde se kácelo loňskou zimu. Lesníci sice holinu po pár týdnech osázeli, ale kvůli suchopáru se stromečkům moc nedařilo. Lužní les si nakonec poradil sám, většina pařezů obrazila mladinou sama. Pokud to tu někdo nebude trochu udržovat, za dva tři roky bude dost problém projít k vodě.


Tyto mladé vlky jsou výborné také pro zálesácké účely. Jistě se sem vrátím minimálně nasbírat kůru z olší, která se používá k barvení, a pár jasanových prutů. Za pouhý rok některé dosáhly i palcové tloušťky.

Olšové výmladky

Olši lze poznat snadno, když se pupeny zmáčnou vlhkými prsty, lepí.

Samozřejmě, takové množství výhonů (a ještě u vody) je ráj pro spárkatou zvěř, co si pochutnává na pupenech a mladé kůře. Celá planina byla přímo zbrázděná křižujícími se stopními drahami. Netrvalo dlouho, a pár metrů přede mnou se mihl první srnčí zadek. Srnec nehodlal na zvěčnění čekat a zmizel v lese.


Místní smíšený luh zřejmě vyhovuje i prasatům. Na několika místech jsem viděla rozryté a rozhrabané plochy. Na druhé straně ramen, v měkkém vrbo-topolo-osiko-olšovém luhu, jsem jich zdaleka tolik nebývá.


U vody po sobě zanechal stopy i jiný obyvatel bažin.


Ne nadarmo Poláci bobrovi říkají krajinný architekt. Možná by mu slušelo i přirovnání k arboristovi s estetickým cítěním, protože v posledních letech okolo vody většinou pokácel ty nejhezčí stromy, a zvlášť spadeno měl na ovocné. U jiného kmínku jsem natrefila i na stopy (vylepšené i stopami jiné zvěře, co tam chodí pít), nicméně tání se na nich dost podepsalo.



Na jaře mám v plánu se pustit do výroby lýčených provázků. Určitě využiju tuto pěknou starou vrbu. Na holině jich bylo takto zmlazených několik, i na košíky by bylo. Vrb není nikdy dost, takže jsem pár prutů uřizla a zarazila do země jako náhradu za větve, které jsem si vzala na pozdější použití. Snad by se mohly uchytit.


Ačkoliv byl led na vodní hladině hodně tenký, místy vůbec žádný, po chvíli kráčení hrázkou mě překvapila srna, spásající pupeny z vody, jako by nic. Utekla opodál, kde pokračovala v pastvě. Chvíli jsem ji sledovla přes roztřepaný zoom foťáku, a pokračovala dál. Rozhlížela jsem se po nějaké vrbě, na které bych snad mohla objevit pár klobouků troudnatce, ale nikde nic. Snad příště, na druhé straně.


Jako majáky v pobřežním křoví sem tam svítily střapce plodů kaliny. Škoda, že není jedlá.



Čas od času některý strom pevně obepínal prastarý kmen břečťanu, vždy neomylně směřující k vodě. Zatímco dole byl patrný jen chlupatý peň, listí se drželo až vysoko v koruně hostitelského stromu, kde je nejvíc světla. Pro ilustraci jsem za jeden zasunula nůž, aby bylo vidět, jak jsou velké.


Lagunu jsem obešla po jedné straně pěkně kolem dokola, a pak odbočila od hrázky hlouběji do lesa, kde jsem si plánovala dát přestávku před cestou zpět domů. Obvykle ani v zimě nenosím nůž na krku, nemám ráda, jak se to houpe. Radši si ho připnu za karabinu na D kroužek, co je na ramenním popruhu batohu. Na fotce to tak nevypadá, ale nůž mi pak sedí zhruba v úrovní podpaží, a je dobře po ruce.


Původně jsem si s sebou chtěla vzít dřívkáč a dopřát si čerstvý horký čaj pod širým nebem. Jelikož jsem ho nakonec nechala doma, mohlo mě zahřívat leda tak mládí a fyzická práce. Už z průseku jsem měla pár prutů, ze kterých jsem vyrobila na zkoušku improvizované stojany na ešus. Použila jsem jenom moru a starou noname pilku.


Bylo pozdní odpoledne a světla valem ubývalo, pracovat bylo potřeba rychle.


Výhodou konstrukce stojanu výše je její výšková stavitelnost. Jednoduše lze kotlík pověsit buď těsně nad uhlíky, nebo vysoko, aby se obsah nepřipaloval. Větev, na které stavitelný díl visí, by se měl správně zajisti kamenem nebo kolíkem.

Druhý závěs je o dost jednodušší, do jednoho ramena vidlice se udělá půlmotýlkový zářez, na který se ucho kotlíku pak pověsí, a je hotovo. Klíčové je pouze vybrat si dost vysoké podpěry, což se mně očividně nepovedlo. Správně by i ta vidlice s háčkem měla být tak o půl palce tlustčí, aby vydržela váhu nádoby. Na detailní fotky a lepší popis si ale počkejte do samostatného článku...


No a pak nezbývalo víc, než rychle zhltnout tatranku, nahodit batoh na záda, a mazat domů.

Po cestě jsem ještě narazila na tento zajímavý strom - nemůžu se rozhodnout, co to bylo za druh - topol? Rostl jen tak z vykotlané skořepiny dávno mrtvého hlavního kmenu. Působil velmi křehkým dojmem - měla jsem skoro strach se na něj jen dívat, aby se nezřitil..





Nicméně už teď je jisté, že jakmile zase trošku přituhne (abych se v bahně nebořila až po lýtka), vrátím se sem znovu, tentokrát snad na druhou stranu laguny.



Další výpravy:
 


Komentáře

1 atti.hombre | 26. února 2013 v 19:22 | Reagovat

Iba ticho závidím...hlavne toho bobra...fakt príjemné čítanie.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015