Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Mlžné hory na dosah, aneb sraz Portálu v Malých Karpatech, část 1.

19. května 2013 v 21:44 | Lesní zelva |  Reporty
Poprvé jsem Malé Karpaty navštívila minulý rok v září, a okamžitě se zařekla, že se tam musím vrátit. A když se vracet, tak ne sama, ale nejlépe v dobré společnosti. Slovo dalo slovo, a deset členů Portálu se začalo těšit na další sraz.



Protože Karpaty neznám, byla jsem víc než ráda, že se přihlásil i Maco, který je zná jak svoje boty a galusky svého kola. Navigátor byl zajištěn, stačilo zvolit trasu, dohodli jsme se totiž na putovním sraze. Jako vždy, vše se odvíjelo hlavně od zdrojů vody, a tak navigátor navrhl okruh Dolany - Sklenná Huta - Mesačná lúka - Amonova Lúka - Starý Plášť - Sedlo Uhliska - Dolany, kde se pramenů nachází dost. Jediné, co nám trochu dělalo vrásky, byla dlouhodobá předpověď počasí, díky které nakonec strach o dostatek tekutin opravdu nebyl na místě; den před dnem D proto Maco vyzval všechny zúčastněné, aby neváhali balit teplé prádlo, zimní spacák a pořádné pončo.

V pátek nic nenasvědčovalo tomu, že by snad mělo být hnusně. Slunko se překonávalo, obloha byla modrá a vzduch svěží. V BA mně vyzvedl Sally s Carlosem, přibrali jsme Michala a hurá do Dolan. Na místě setkání - v hospodě - už na nás čekaly známé tváře i pár neznámých. Srdečné seznámení, poslední doplnění proviantu v místní sámošce, poslední pivo na cestu, a už jsme šlapali; skoro jako školní výlet v zeleném, jenom si podat ruce a trochu lépe držet pochodový útvar.


Macmatej sliboval trasu jen okolo 10 km, bohužel se zapomněl zmínit, že budeme šplhat na hřeben, (což bylo překvapení teda :D) a překonáme převýšení okolo půl kilometru. Přestávky u pramenů byly tedy velmi oblíbené nejen k napití, ale i k vyždímání ponožek a doplnění cukru pro schvácený organismus.


Už v první třetině cesty jsme při průchodu zkratkou krátce ztratili Sallyho, který kochající se ubíhajícím potokem úplně zapomněl na směr pochodu, takže jsme si na chvíli zahráli hru na schovku. Na Kolovrátku se pauza protáhla o lovení letitého pstruha, který ovšem jako vždy zálesáckým rukám unikl, čímž odpadla povinnost večer sestrojit rošt na rybu. Od Kolovrátku nás pak čekalo poslední stoupání na Mesačnou lúku, kde jsme plánovali rozbít tábor. Kopec smrťák se nakonec protáhl na nějakou třičtvrtěhodinku, která mě osobně připadala jako stoupání na Golgotu, a kdyby mi kluci neodlehčili batoh o vodu a zásoby, nejspíš by mě cestou navrch trefil šlak (aneb člověk rovinný se seznamuje s horami). Navrchu měli ovšem dost všichni. Vzduch byl hustý jako před bouřkou.


Rozbili jsme tábor. Kromě Kunyho, který dorazil až za tmy, a Oneho ve stanu, všichni spali v hamakách, což se ukázalo jako předvídavé. Já jsem testovala Sallyho hamaku, kvůli jejíž délce jsem musela svoji bavlněnou celtu nastavit ještě o pončo a nakonec kvůli bočnímu dešti ještě o vypůjčené pončo no.2. Jestli si pamatujete na lanové centrum Tomky před dvěma lety, letos jsme koncept dotáhli k dokonalosti.


Po usalašení se konečně nadešla chvíle, na kterou se všichni těšili - rozdělání táboráku a vaření laskomin. Kolovala první várka mátovo-malinovo-kopřivověho čaje (nasbíraného cestou) ze Sallyho Zebry, Cesta z Michalovy Zebry, pečené brambory, polívka, klobásky… prostě, měli jsme se fajn a za družného hovoru jsme vydrželi až téměř do půlnoci. Pak listí bukového lesa zašumělo kapkami, a neustalo až do našeho nedělního návratu.


Rozešli jsme se každý pod svou celtu - jen Sally s Michalem do svého DD dvojhangáru, v jehož sousedství jsem visela aj já. První noc pod sypkovinou jsem prožila v mírné nervozitě, zda jsem ji skutečně dobře naimpregnovala. Semtam jsem z polospánku zapnula čelovku, a po upokojení se, že mi nic neprší na hlavu, jsem zase spokojeně zaklimbala. Kolem třetí jsem se vzbudila s divným pocitem, což jsem identifikovala jako mlhu, ve které se srážel můj dech. Bohužel se začala srážet na vnitřní straně celty; nad ránem voda kondenzovala už na všech věcech.



Okolo šesté už se z lehkého tesco spacáku v příšerné klendře vymotal první zmrzlík Carlos. Taktickým vyčkáváním jsme my ostatní tedy vstávali k slušně hořícímu táboráku a vodě bublající na improvizované trojnožce. Průběžná snídaně navázala na lehký oběd. K obědu bylo opět to, co si kdo vyhrabal v batohu, polívka, živáňská, ožehnutý sýr či klobása (Jen Macmatej měl pomazánkové máslo..). V mezičase jsme se zabývali především úpravami příbytků, vypínáním celt a sušením navlhlých věcí. Osobně jsem změnila úhel vypnutí na ostřejší, aby voda ze sypkoviny lépe stékala. Kvůli kondenzaci bylo všechno dokonale vlhké i tak.



Dopoledne nás opustili Oneho, Kuny a Quaxo, mířící za povinnostmi a rodinou; zůstalo nás sedm statečných.


 


Komentáře

1 atti.hombre | 20. května 2013 v 19:37 | Reagovat

Super...hmla ajo v tom príbehu o psovi čo ho lúštil Holmes... :-)

2 Zdeněk | E-mail | 3. prosince 2013 v 21:34 | Reagovat

Ahoj. Mám dotaz k fotce - detail hrnku\kotlíku visícího nad ohněm - jak se to jmenuje a kde se to dá sehnat? Já znám jenom ešusy (hliník, nerez). Díky a Lesu zdar! :-)

3 Lesní Želva | 3. prosince 2013 v 22:41 | Reagovat

Je to Zebra billy can, prodává je eshop doprirody.sk

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015