Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Chřiby letní

17. července 2013 v 12:34 | Lesní želva |  Reporty
Původně jsem první sraz členů slovenského Bushcraft portálu na Moravě plánovala jako slezinu na chatě. Jak to tak bývá, člověk míní, okolnosti mění. A tak se událost změnila na vandr po dolňáckých Karpatech.



Vandr se obvykle považuje za velmi vydařený, když si z něj člověk odnáší silný zážitek. Toto pravidlo jsme začali naplňovat, sotva se partyja radostně přivítala na kyjovském autobusáku. I přes počáteční nejistotu se nás nakonec sešlo šest, dojeli SKW a Atti s ratolestí až z dalekého Zvolena, Richo a konečně Marcela, kterou jsem naposledy viděla na československém sraze v Tomkách. A pak to přišlo; téměř bez varování se zeshora spustil takový šupák, že to stálo za to. Lítaly hromy blesky; než jsme stačili tasit pláštěnky a zachránit batohy, byli jsme zlití jak slepice. Nepomohla ani chatrná stříška nad nástupištěm. Že se ten den něco strhne bylo jasné - ale že ze sebe smyjeme civilizaci tak brzo, to tedy ne.

Po vylezení z autobusu na místě určení tedy nutně následovala hospoda, něco na zahřátí a výměna svršků. Až pak bylo možné se vydat do kopců. Kvůli předchozí dlouhé cestě mých souputníků jsem nechtěla počet kilometrů nějak hrotit, což v nastalé situaci přišlo celkem vhod. Prioritně bylo potřeba co nejdřív postavit tábor a usušit se u táboráku.


Běloskvrnáč na maliní

Pozvolna jsme stoupali do Chřibského masivu, ve kterém okrajový dubový les poměrně rychle vystřídaly svahy, svítící do daleka stříbrnými kmeny buků. Už nepršelo, ale vzduch byl vlhký jako v prádelně a obloha stále zatažená. Natáhli jsme krok; brzy se před námi objevila studánka, u které jsme měli v plánu trochu přeskupit batohy a doplnit vodu.



Už ve vesnici mi došlo, že jsem v právě odjetém autobuse nechala svou věrnou hůlku Podepřilku, a tak jsem pauzu neváhala využít k hledání důstojné náhrady ve změti výmladků na olšovém pařezu. Pak ještě chvilka oddechu, a jde se dál.

Náprstník červený

Tábořiště nakonec po důkladné prohlídce možností volíme v sedle mezi dvěma vrcholky kopce. Kvůli proudění vzduchu to není ideální, ale v okolí není lepší místo. A taky se už potřebujeme usadit. Během okružní cesty po hřebenu za námi Matěj zaostává; ukáže se, že jako člověk nic nenechávající náhodě již začal sbírat troud na budoucí oheň. Připojujeme se k němu sběrem tenkého roští z hromad haluziny. Sice je i v lese mokro, ale volně trčící větvičky, které neleží na zemi, vítr už jakžtakž vyfoukal, a dají se k založení táboráku použít.

Troud a zákusek k večeři v jednom

Ospalé ráno

Na rozdíl od minulého srazu na Mesačné lúke tentokrát všichni kromě Richa spíme na zemi. Co se týče konstrukce, vítězí áčka, u Attiho v modifikaci "hrobeček pro dva." Marcela si postavila své 3+1 z celty od Condora, kterou z jedné strany podepřela větvemi ve tvaru X, takže nemusela hledat druhý příhodný strom. Já jsem tentokrát šetřila váhu, celta zůstala doma a vypínala jsem pouze pončo do modifikovaného půljehlánku s "křídlem." Na hranu jsem naskládala pár těžkých větví, aby mi dovnitř podfukovalo co nejméně. Tímto jsem získala celkem dostačující garsonku, kde se kromě mojí maličkosti nacpal i batoh a boty.



Pak konečně nastal čas, na který jsme se těšili nejvíc, tedy čas jídla a sušení, k čemuž bylo potřeba proměnit natahané dříví v sálavé teplo táboráku. Tou dobou pofukovalo docela dost, ale přesto se SKW rozhodl zkusit firesteel. Naškrábal tenkou kůru, co posbíral cestou, a začal škrtat. Ačkoliv se ohnivá tyčka často prezentuje jako nejvhodnější nástroj na rozdělání ohně v jakýchkoliv podmínkách, měli jsme možnost se poučit, že zdaleka ne vždy to platí. V kombinaci s nekvalitním troudem to prostě nešlo. Sotva zapálené hoblinky neměly proti poryvu větru moc šanci ani přes snahu o zabezpečení závětří. Podařilo se až na několikátý pokus a s kouskem tuhé kůry z mých sirek. Pak konečně bukové šáší promíchané se smůlou z douglasek chytlo, a oheň byl zajištěn. Díky této epizodě jsem si uvědomila, že pro získání spolehlivé dovednosti je potřeba cvičit zakládání ohně ve všech povětrnostních podmínkách s troudem nalezeným na místě, jinak může být člověk nepříjemně překvapen. Prostě ani firesteel není samospasitelný.


Atti Hombre měl s sebou kvůli dceři i malý plynový vařič, a tak jsme se hned mohli občerstvit trochou čaje. Mezitím už se na konstrukci z větviček udily naše svršky a následně můj spacák, který se při kyjovském slejváku trochu namočil, protože bývá v batohu vždy naspodu. Obvykle ho balím už doma do nějaké igelitky nebo pytlíku na odpad - jednou to zanedbám - a bác ho.


Po chvíli nám bylo o dost líp a rozproudil se veselý hovor. Kolovaly přípitky první noci pod hvězdami, nesla se vůně opečené uzeniny a grilovaných ponožek, oheň spokojeně praskal. Také les nám nachystal přivítání - okolo desáté se ve tmě náhle něco zablesklo. Poprvé, podruhé, potřetí úplně odjinud. Než jsem stačila pochopit, o co jde, vyhrkl Richo: "Svatojánské mušky!" To jsem teda nečekala. S vytřeštěnýma očima jsem pozorovala, jak se lucerničky houfují všude okolo; jak dohoříval oheň, bylo jich stále víc. Později večer jsem tedy usínala s vědomím, že všude kolem nám svítí Karafiátovi Broučci; a byl to moc příjemný pocit.


V noci mi pod karimatkou záhadně vyrostl nějaký bludný kořen, okolo kterého jsem se statečně obtáčela až do svítání. Po sedmé už jsem to nemohla vydržet, a vylezla ze spacáku. Maťo večer žertoval, že než si stihnem vyhnat ospalky z očí, bude Atti rozfoukávat oheň; a skutečně - nanosila jsem chrastí, pak šla vykonat ranní hygienu, a za těch pět minut nepřítomnosti už ten lišák stará stihl nejen rozdělat táborák, ale aj postavit ešus na čaj. :-D Neskutečné!


Mně se ještě snídat nechtělo, tak jsem se šla trochu projít okolo, udělat pár fotek, vylézt na vrchol hřebenu, podívat se do kraje, prohlídnout si krásnou bučinu okolo.


Dozrávající bez

Cestou jsem párkrát narazila na srnce, vždy popoběhl jen o kousek, jako by předpokládal, že to otočím, a nepůjdu dál. Chudák prožil několik leknutí, než konečně zmizel v lese.

Přirozeně zmlazený buk ze starého pařezu

Zatím v táboře už ožili všichni nocležníci, v ohništi se mačkalo několik kouřících ešusů, Marcela a Maťo už dlabali ovesnou kaši; Atti s dcerou byli už aj po snídani.

Pod dohledem

Nikam se nespěchalo. Sbalili jsme se víceméně spontánně v pohodovém tempu. Bylo teplo a obloha slibovala hezký den. Zamířili jsme k červené magistrále a dál do chatové osady Zavadilka. Nemám moc ráda ty přísně turistické víkendovky, kdy se parta žene v rytmu polykání kilometrů, pro které ani nevidí krásu okolo; snad až doma z okének foťáku. Chtěla jsem, abychom si výšlap užili, a proto se nikam nespěchalo. Kde se nám líbilo, tam jsme se zastavili; žádné omezování časovým harmonogramem či přesným bodem na horizontu, kam až musíme dojít.



Zavadilka plná chalupářů pro nás byla zajímavá hlavně díky pramenu, u kterého jsme se chtěli občerstvit a na chvílu ulevit zádům od krosen. U studánky byla trochu tlačenice, zrovna se sem dovalila tlupa dětí a jejich vedoucích z bučovického tábora, který mívá základnu někde pod Vřesovicemi, takže se děcka po ránu pěkně prošla. Ke cti vedoucích musím říct, že když se naší Kitti stal drobný úraz, hned pohotově nabízeli oddílovou lékárničku.

Studánka na Zavadilce, založená klubem KČT už v předminulém století

Od pramene jsme se po lesních cestách a úvozem přesunuli nad Koryčany. Bučinu vystřídal smíšený les, smíšený les smrková monokultura.



Po menších obtížích kluci ve svahu našli plácek vhodný k táboření, a tak jsme ten den zakotvili poměrně brzy po obědě. Bohužel jsme v okolí nebyli sami, kus po svahu pod námi na něčem dělala parta dělníků. S ohněm se tedy muselo čekat na konec šichty. Aby čekání nebylo tak dlouhé (ani jsme zatím nevybalovali), postupně jsme se vytráceli poznat okolí. Na kopečku nad táborem jsem našla pár zlomených bukových velikánů jako z Holdstockova lesa mytág.


Na kmeni jednoho z nich se vyjímal poměrně výrazný nádor, který jsem po hodné námaze a pětadvaceti minutách práce odnášela jako nejvzácnější dar lesa. Mezitím kamarádi dole v táboře začali chystat dřevo na oheň a chytat první parazity…


Klíšťat bylo požehnaně. Doslova jsme je ze sebe smetali v houfech. Ani nevím, jaké bylo konečné číslo, ale ještě dva dny po víkendovce se počet příživníků navyšoval. Okolí Koryčan se tedy opět prokázalo jako líheň všech krvesajů na světě. Marcela si jich odnesla dvanáct a vysloužila si pochybné vítězství. I ostatní jich měli dost, já jsem měla zázrakem štěstí (asi větší nános repelentu). A to jsme tehdy ještě nevěděli, že ústav pro studium parazitů klíšťata vykupuje, bývali bychom byli v balíku.

V líhni

Večer dělníci konečně zapíchli šichtu, a my se mohli rozbalit. Obloha vůbec nenaznačovala nějaké dramatické zvraty, a tak jsem pončo vypnula do jednoduchého ostrého půljehlanu se třemi ukotvenými rohy; tento tvar se mi zdál nejvhodnější ochranou proti mírnému větříku, který lesem profukoval. Ostatní opět zvolili tradiční áčka.


Tentokrát připadl úkol rozdělat oheň mně. Jsem zarytý sirkař, s firesteelem to moc neumím. Tím větší výzva to pro mne byla. S přípravou mi pomohl SKW, březovou kůru nařezal na jemné pásky, aby mi plamínek snáze chytl, poskytl rady. Na škrtání jsem ani neměla uzpůsobený hřbet nože, na rozdíl od Maťa jej nemám zbroušený do ostré hrany ke škrábání, naopak ho mám mírně zakulacený, aby mně netlačil do prstu. Vytáhla jsem si tedy opinel, který má čepel ostrou od výseku. Škrtala jsem hodnou chvíli, a to ani nebylo tak mizerné počasí jako včerejší den. Nakonec se naškrábaná březová kůra poddala a vyšlehl plamínek. Měla jsem celkem radost, ačkoliv jsem Maťovi ohoblovala půl tyčky (...)


Za chvíli se vařila večeře, však už nám žaludky zpívaly hlady. Marcela vytáhla bezvadná uzená kuřecí stehna, po ohřátí v alobalu chutnaly vskutku božsky. Richo potěšil výborným černým čajem. Obsah proviantu byl zlikvidován na minimum, kdo by se s tím zítra táhl..


Příjemně nadlabaní jsme pak debatili až do noci. Časem se mezi stromy začaly objevovat světýlka. S padající nocí jich přibývalo, bylo jich dokonce více než včera, téměř na dosah ruky. A opět to byla fascinující podívaná. Tu už jsme měli s Richardem pro sebe, protože ostatní kamarádi se pomalu vytráceli do pelechů, buď unavení, nebo otrávení krvelačným hmyzem. Pak zazíval aj Richo, a nezbývalo, než abychom se každý vydali na svoji stranu tábořiště zalehnout. I tentokrát mi pod hrbem začal rašit nějaký šutr, v úpravě nocležiště mám ještě co dohánět. Nad ránem jsem za svým přístřeškem zaznamenala první opatrné kroky, asi srny. Později jej vystřídalo těžší zvíře, podle přerytého svahu nás zřejmě navštívilo prase. Přesto jsem se vcelku vyspala. Atti byl opět na nohou jako první, snad aby bleskově zahladil stopy po včerejším ohni.

Úklid nocležiště

Byla neděle, den našeho odjezdu zpět do civilizace. Do Koryčan zbyválo, co by kamenem dohodil, proto jsme ani tentokrát přespříliš nespěchali. Dopřáli jsme si snídani, koloval Attiho čaj, přerozdělení zbytků chleba zvěři, poslední toulačka po okolí.


Byla jsem si prohlídnout starou douglasku na okraji mýtiny, kterou už večer objevil Maťo. Impozantní strom, bohužel však do naší přírody nepatřící, a tak je v lesích zhusta vytěžován. Tahle dáma ovšem měla zatím štěstí, dokonce v podrostu roztrousila pár semenáčků.

Douglaska
Hadovka a zamilovaný chrobák

Nakonec pak přišla chvíle, kdy jsme nutně museli nahodit krosny na záda a sejít dolů, mezi lidi. Cestu bychom našli i slepí, byla značně vyšlapaná koňmi z koryčanské stáje, a rozbahněná tak, že by v ní člověk utopil boty. Hodinka čekání v Koryčanech utekla velmi rychle, pak už tu byl autobus, za chvíli Kyjov, a dobrodružství se končí.

Zvolenčani a Marcela pokračovali jiným směrem, nakonec i Richo; nezbylo, než si naposled podat ruce, a rozejít se každý na svůj spoj. Nesnáším loučení, a tak doufám, že se někde potkáme zase brzo.


Díky kamarádi, že jste přijeli, bylo to opravdu fajn.


Více Chřibských výprav:

Další Portálové výpravy:
 


Anketa

Z čeho čerpáte inspiraci pro bushcraft?

Z knížek 12.4% (44)
Z televize 7.3% (26)
Z videí uživatelů YouTube 13.8% (49)
Ze všeho 16.3% (58)
Od kamarádů 11.5% (41)
Všeobecně z internetu, z bushcraft fór atd. 38.8% (138)

Komentáře

1 atti.hombre | 17. července 2013 v 13:50 | Reagovat

Dakujem za nás dvoch za super akciu...aspoň som zistil ,že je malá ozaj moja :-D

2 Pavel | 30. července 2013 v 17:39 | Reagovat

Ahoj Želvo,
početl jsem a zavzpomínal na vandry na Chřibech. K u dvě připomínky: na fotce není vřetenuška čičorková, ale je to běloskvrnáč pampeliškový. A ta houba není hnojník, ale hadovka smrdutá. Tož tak

3 Pavel | 30. července 2013 v 17:40 | Reagovat

Koukám, že mi to nějak nepsalo. Nemělo být k u..., ale k textu dvě připomínky.... :-)

4 Lesní Želva | 30. července 2013 v 20:06 | Reagovat

Ahoj, těší mě, žes mohl zavzpomínat, Chřiby jsou krásné a ráda se tam vracím.

Děkuji, žes mě opravil, člověk se furt učí. Se tak dívám, že se běloskvrnáč liší snad jen jedním žlutým pruhem, se musím líp dívat.

Měj se!

5 sultane | Web | 9. září 2016 v 7:10 | Reagovat

nebankovni pujcky liberec :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015