Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Pod mufloní skalou - Portálová Čabraď 2013

14. září 2013 v 22:29 | Lesní želva |  Reporty
Další příležitost vyvětrat si krosnu a sejít se s kamarády u jednoho ohně se naskytla v půlce srpna, kdy byl domluven sraz na odlehlém hradě Čabradi.


Oproti výšlapovým Chřibům se jednalo o čtyřdenní táboření, takže nějaké "nalehko" se nekonalo, naopak se očekával těžký fůdkraft. A to je potřeba náležitě zabezpečit. Takže zatímco spodní komoru batohu tradičně plnil napěchovaný Jurkův spacák, nad ním se placatila pouze hippie tarn celtička a pár dalších nezbytností; zbytek, tedy zhruba půlku hlavní komory batohu, zabíral proviant. Abych si vůbec měla kam narvat svačinu na cestu a nějaké drobnosti, musela jsem vytáhnout i žebradlo. S batožinou zvící půlky vzducholodě a vážící asi tak půl tuny (že nalehko, co ti lidi jedí?) jsem se dotrmácela do Levic, a odtud s jižní výpravou autem dál na východ.



Hrad Čabraď se vypíná na skalní ostrožně uprostřed lesů místní chráněné oblasti, a na rozdíl od jiných památek nemá tu výsadu se vyskytovat hned v okolí civilizace. Nejbližší vesnice je asi sedm kilometrů cesty přes hory a doly. Auto jsme tedy nechali odstavené ještě daleko od hradu, a poslední etapu cesty absolvovali pěškobusem. Zatímco se naše čtverka ve složení Ďuro, jeho lepší ¾, syn Matúš a moje maličkost blížila k hradu od jihu, z opačné strany si to sem mířili lišák SKW, jeho bratr Andrej a podivuhodný mužíček Joda, který absolvoval štreku od německých hranic až za Zvolen na kole jenom proto, aby se pak mohl plahočit ještě pěšky. Z dálky bezpečného týla pak náš postup sledovala Marcela, obývající čabraďské končiny již několik dní v asketické samotě, ze které jsme ji přišli vysvobodit.


Na hrad jsme po nějaké ¾ hodině svižné chůze dorazili právě včas, moje záda už si říkala o chvíli pauzy. Čabraď jsem navštívila prvně, a tak na mě hrad zapůsobil svojí impozantností. Kdysi hrdá stavba, svítící bílým kamenem ze skalního ostrohu nad řekou Litavou, která jej obtáčí ze tří stran, nyní pobořená a v sevření ostružiní a lísek, ale stále majestátní.


Dříve strážní hrad vznikl již na počátku 13. století, původně tvořen dvěma nezávislými hrádky. Ve víru staletí se střídali majitelé, hrad rostl, k panství postupně připadlo patnáct okolních obcí včetně stejnojmenné vesnice přímo pod ostrožnou, až byl posledním majitelem z rodu Kohári roku 1812 podpálen a opuštěn. Obyvatelé podhradí však vytrvali, a ještě dlouhá desetiletí se jejich tenčící počet snažil ve vsi udržet život a krajinu obdělávanou. Nakonec však i ti poslední odešli, a od 50. let se nad čabradskou dolinou rozhostilo ticho; krajina pustla, statky mizely a příroda zabrala, co po lidech zůstalo. Hrad upadl v zapomnění. Mrtvolné ticho hradních zdí začalo až v 90. letech rušit občanské sdružení Rondel, které se rozhodlo hrad vyrvat za spárů divočiny a rozkladu, a tak činí dodnes.


A tak nás Juraj, který na Čabradi byl už několikrát, mohl provést pokoseným areálem, povykládat nám něco o jeho historii a ukázat nám první z mnoha ještěrek, které zde díky ideálnímu prostředí tvoří nadějné populace. Ostatně, celé údolí je vyhlášeno přírodní rezervací díky výskytu teplomilného hmyzu a plazů.


Když jsme se konečně dokochali výhledem (a o poznání méně nadšeně návštěvní knihou plnou maďarských výkřiků), slezli jsme dolů do obce, kde nás u Základny už čekali Myslinští. Po přivítání a občerstvení jsme nejdřív pokračovali k vodnímu vrtu doplnit tekutiny a konečně také na tábořiště.

Cestou si nešlo nevšimnout, že otisk kulturní krajiny v údolí zůstal. Nepochybně i díky občasné péči JZD nejbližší živé obce. Z rolí se i přesto staly louky s divoce naježenými pelyňky a vratiči, z bývalých větrolamů příroda vypěstovala remízky a lískové keře a vrby košíkářky sice zestárly o půl století, ale stále kynuly jako staří známí z míst, kde dřív hospodáři jezdili s žebřiňákem a kudy se sedláci vraceli navečer z kopcovitých polí. Jenom přestárlé ovocné stromy již nebylo vidět, nebo původně bývaly jinde, nebo už je pozřel čas; každopádně, ve vzpomínkách země přetrvaly.


V hlubokém odpoledni jsme konečně vpadli do Marcelina osamělého klidu, a vytáhli ji nejdříve z poobědního lenošení a posléze i z houpací sítě, ve které si užívala den. Zavládl čilý stavební ruch. Jelikož na louce nebylo ani haluze, o kterou by se dal přístřešek uvázat, a zároveň pak neležet ve výmolu (nebo krtinci), byli jsme nuceni nařezat nějakou tyčovinu z lískových vývratů a na ploše zřídit lanové centrum. Joda a Andrej si postavili stan a měli o starost méně, my ostatní jsme byli nuceni trošku improvizovat. Ležení jsem si tentokrát vylepšila trochou zapomenutého sena z horní půlky louky.


Čekala jsem silnou rosu a vánek, áčko jsem tedy postavila jako hrobeček až na zem (což jsem při nástupu a výstupu ale vůbec neocenila, a druhý den stavěla znovu a lépe), SKW si jako obvykle postavil půljehlánek z polského pršipláště, Ďuro s Marienkou natáhli pohodlnou celtu od TW a mladého vysadili do hamaky na strom. Zbylé rozsochaté větve skvěle posloužily jako ešusovník a odkládací věšák u nedalekého pramene.


Zbytek denního světla kluci využili k návratu na hrad, a ženy, ostanuvší v táboře, musely v rámci emancipace zatím natahat dřevo. Už během vybalování si Marienka vzpomněla, že nechala doma lžičky. To byla výzva pro mne. Z vyvrácené lísky (asi bránila v průjezdu harvestoru) jsem si uřízla jeden starší kmen, od Matěje půjčila jeho levoruční hákový nůž (další výzva), od Marcely krpatou sekerku Gransfors (láska na první sek), a už lítaly třísky.


I přes nepřízeň vláknitého a štípavého dřeva se podařilo byť improvizované lžíce do večera vyrobit, čímž byla ovesná kaše na snídani zachráněna (to Matěj se s tím nepáral, za deset minut vyřezal jednoduchou špachtličku a vidličku, a měl vystarané).


Zbytek dne uběhl jako nic, přišla noc. Klábosili jsme kolem táboráku, padly první klobásky a ožehnutý sýr, Ďurova konvička neustále hvízdala a máty za mou celtou začalo ubývat. Schylovalo se právě k zalehnutí, když se za řekou náhle zableskla světla reflektorů. Po nedávné nemilé zkušenosti s Lesní správou mi začala tuhnout krev v žilách. Na problémy s arogantním lesapánem jsem opravdu neměla náladu. Práskly dveře od auta, práskl kufr. To už celou situaci pod rouškou tmy zkoumali přímo od řeky Joda s Jurajem, a proto vím, že situace probíhala asi takto: po dlouhých přípravách k vylodění od auta vyrazily dvě osoby s obrovskými bágly. Bezostyšně překročily říčku a prostor okolo sebe monitorovali čelovkami, proto si Ďuro k nemalému údivu všiml, že menší chlap má sukni, (on je ženáá!!!), a ještě má v ruce nějaký klacek (kdo se sem šine o holi, proboha??!). My u táboráku jsme zpovzdálí čekaly, jak se věci vyvinou, když se ze tmy k úlevě všech ozvalo bodré

"Ahoj, můžeme k vašemu ohni?"

Ukázalo se, že nás navštívil místní šerif D´ady a jeho žena, Toulavá Jackie. A ta hůl? To byla stanová tyč. Zatímco jsme se trochu seznamovali, šerif bleskově během pár minut postavil laavvu (něco jako týpí), načež zábava pokračovala téměř do půl jedné v noci. Společnost starých trampů byla více než příjemná a od výřečné Jackie jsme se dozvěděli mnoho věcí o historii údolí, jehož pohostinnost jsme přijímali. Velmi mne dojalo, že dvojice čabraďský kraj navštěvuje již více než čtyřicet let, osada tedy jako by byla jejich druhý domov.


Chtíc nechtíc jsem časem musela zalézt do svého hrobečku a vyzkoušet si akrobatickou zdatnost při zalézání do spacáku. Noc byla chladná a vlhká. Krosnu jsem si inteligentně dala do hlav místo do noh, čímž jsem docílila ještě lepšího rakevního efektu a zimy od řeky, vnikající nerušeně dovnitř. Sugesce hrobu byla natolik dokonalá, že se mi ve spacákovém kokonu téměř podařilo vyvolat ducha klaustrofobie. Silou vůle jsem vplula do bezvědomí a problém s opuštěním pevně zakolíkovaného hrobečku odložila až na ráno.

Ráno jsem důkladně rozhýbaná z eskamotérského vstávání velmi ráda uznala, že celta je příliš malá na to, abych ji mohla kotvit z obou stran přímo u země. Bylo zadělané na krásný den. Na skále nad údolím se krátce objevilo stádo muflonů. Chvíli se vystavovali na slunné straně, než zmizli v porostu. Po vydatné snídani, kdy jsme všichni synchronizovaně dlabali Jodovy směsi, se D´ady s Jackie začali pomalu balit. Ještě ten den pokračovali na trampskou slezinu daleko na Východě. Ač bylo setkání velmi krátké, loučení bylo přesto srdečné.


My ostatní jsme si naplánovali, že se podíváme na mufloní skálu a občíhneme krásy údolí. V táboře zůstala pouze Marcela a malý Matúš, úporný postrach všech bělic a mřenek.

Cesta nahoru byla obtížná. Kopcem se vinuly pouze neviditelné stezičky, a čím jsme byli výš, tím více se hlína měnila v prach a kamení. Dlouhé sucho zničilo les, stromy žloutly a pouštěly listí, z dřínů opadaly plody, tráva vyschla v troud. Jako by do těchto kopců přišel podzim o měsíc dřív.


Úplně nahoře pod skálou přežívaly pouze zakrslé doubky, borovice a pár akátů. Vše ostatní bylo zvadlé, ptačí zoby i jinde vytrvalé hlohy. Jako bychom se octli v jiné zemi, snad někde v savaně nebo podzimních severských horách. Ovšem výhled byl pro bohy.


Shlíželi jsme z té výšky na stříbrnou stužku řeky a maličké nenápadné tečky, které zůstaly z našich celt. Pálilo slunce a kamení, odrážející teplo, velmi rychle způsobilo, že nám bylo příšerné horko. Trochu jsme se občerstvili z kolujících čutor; pak se pokračovalo dál po vrstevnici. Úpal se s postupujícím časem zhoršoval. A když mi Joda vítězoslavně přinesl vybělené kosti, dojem savany už nemohlo nic překonat.


Po cestě jsme narazili na dávno padlou borovici, díky počasí naprosto vysušenou a změněnou na čistý fatwood. Zálesácký poklad! Zkamenělý pahýl větve jsem bez problému urazila kamenem, pilka vůbec nebyla třeba. Zaplavila nás intenzivní pryskyřičná vůně. Dřevo bylo úplně červené a hnědé, tak bylo nasáklé.


Za nějakou dobu jsme naznali, že na této části hřebenu jen tak na cestu dolů nenarazíme, a tak kluci rozhodli, že zkusíme sestoupit traverzem po některé mufloní stezce. Jestliže cesta nahoru byla těžká, dolů to bylo holé šílenství. Řekla bych, že než jsme konečně sestoupili na bezpečný říční břeh, nejeden andělíček strážníček zažil perné chvilky.

*
Do tábora jsme se vrátili zaprášení a unavení tak akorát na oběd. Po nezbytné koupeli a poměrně utahaná jsem se zmohla jenom na trilobita; nakrájet pár brambor, česnek, cibuli a trochu uzeniny do alobalu nevyžadovalo naštěstí moc energie.


Po obědě byla jednohlasně schválena dlouhá siesta. Lelkovali jsme, někteří poklimbávali v chladivém stínu, popřípadě hluboce přemýšleli, zakutáni do deky. Líné odpoledne měřilo čas pouze přesouváním sušáku spacáků po slunných místech louky. Sem tam se zjevil mlaďoch se svojí kořistí, polapenou do vrše, vyříznuté z PETky. Chytrého klučiny se drželo štěstí, a on se proto náležitě dmul pýchou.


Vydatně odpočinutá jsem přemohla nechuť k práci a šla překopat pelech do přijatelněji obyvatelné podoby. Táborem se ozývalo pouze praskání v ohništi a skřípění brousku, jak SKW ladil formu své jedovaté kamarádce.

*
Konečně přešla pátá hodina, a my jsme začali vyhlížet poslední část naší výpravy, mířící sem z východu. Za chvíli už jsme na sebe halekali radostné ahoj, a kamarádi byli tu. Táborem rázem zvládl čilý ruch, jak se šest nových příchozích začalo zabydlovat.

Teď v plném počtu nás náhle bylo Hadí údolí plné, devět kamarádů, čtyři kamarádky a dva zástupci lesního dorostu; celkově patnáct členů Portálu. Naštěstí na louce bylo dost placu na to, aby si nakonec každý našel rovný plácek bez krtince, sena pro zájemce o lepší spaní a klacků k vypnutí celty nebo ukotvení stanu.

A pak, vážení přátelé, pak začal ten fůdkraft.


Za dobré zábavy okolo táboráku korzovali drsní mužové s kusy roztříštěné lebky místního melounu, který pojídali s hrozivou grimasou ve tváři, jak jim tělní šťáva nebohé tykve kanula do vousů.

Kusy slaniny, odříznuté ze špalku o délce mého předloktí z Kelkova žracáku se škvířily nad ohněm a poutaly zraky všech hladových. Mohadive dlabal hranatý Oldenhäuser, podle slov svých druhů, už několikátý na posezení. Ďuro rozdával místo sladkostí plátky sušené hověziny a jeho konvička s nekonečným mátovým čajem kolovala táborovým kruhem. A uprostřed toho hodokvasu Legil vyvolal silou své východňarské vůle flašku pravého ukrajinského Kvasu, aby bylo čím zapíjet mastnotu. Prostě památná událost.


Abych ale demonstrovala, že naše obžerství neplynulo pouze z donesených zdrojů, bylo by poctivé dodat, že jakmile byla noc temná, vydali se jistí členové, zvláště ten nejhlavnější veverčák, na lov lískáčů při svitu čelovky. V noci ze dvou důvodů, lískové keře tou dobou už jsou dávno v limbu a nestačí se bránit, a za druhé, ve světle čelovky je výborně vidět oříšky, které na pozadí zelené hmoty pěkně svítí. S kapsami plnými křupavého štěstí (a někdy lahodných bílkovin) se pak grupa lovců navracela k táborovému ohni, kde jejich slupky tříštila s labužnickým pomlaskáváním ještě hluboko do noci.

*
S břichem pěkně kulatým se mi tuto noc spalo o poznání lépe. Poučena z páteční noci jsem si totiž na hlavu narazila kuklašál a batoh vrazila do noh. Ráno mě vzbudil zvonivý úder, který naprosto jasně signalizoval, že SKW bude vařit snídani. Tentokrát jsem zradila společenstvo strávníků podle Jody a dala si opečený salám, abych vzbudila trošku toho obecního pohoršení. ;-) Následovala nezbytná hygiena u pramene, doplnění zásob vody dvojicí mladých nosičů (né, to není nepovolená dětská práce…), vyvěšení spacáků a přepraných svršků na sušáky a úklid hromady ořechových slupek okolo veverčí dílny.

Mezitím se postupně probouzeli další obyvatelé, ospale si protírali oči a blahořečili teplovodivý ešusový hliník jakožto i Ďuru a jeho rychlovarnou konvičku, produkující litry životabudiče.

východňarské kafe

Okolo jedenácté zavelel Juraj k nástupu, odcházelo se na výpravu do Hrušova na folklorní událost víkendu. Hontianská paráda slibovala řemeslné trhy, dobré jídlo a pití a nějaké ty roztočené sukně a kloboučky ve vzduchu. Zatímco páteční cesta na hrad vedla víceméně po vrstevnicích a z kopce, dneska jsme šli přesně naopak, abychom zítra při opouštění tábořiště již byli obeznámení s tím, co nás čeká (škrábat se nahoru). Pak nás Jura na dvě skupiny svezl k dědině, abychom se nezdržovali pochodem.


Hrušov má v pořádání Parády už docela slušné zkušenosti a jistý věhlas, který obci umožňuje z akce pěkně profitovat. Jak tvrdý byznys umí folklór být, jsme se dozvěděli už před bránou do uzavřené vesnice. Jenom za to, že člověk vejde, vyplázne 7 eur. Měla jsem docela slušné naděje, že za tyto peníze a na tak slavné akci bude řemeslníkův a folkloristův ráj, ale odešla jsem mírně řečeno zklamaná. Stejně jako u jiných jarmarků, jde tady hlavně o útok na návštěvníkovu šrajtofli.


Roztáhnutá obec byla přímo zaplněná lidskou řekou, z každé strany dorážela jiná muzika, sem tam se trousili krojovaní z národopisných souborů, občas i návštěvníci, ale jinak to bylo jako na pouti. Stánků plno, ale ani ne tak s řemeslníky, kteří by předváděli tradici a fortel, ale spíš s trhovci a tretkami. Dvůr každé druhé chalupy lákal k posezení a jídlu. Sem tam bylo vražené pódium obstoupené Sekuriťáky. Nejvíc se mi líbila pekárna pod širým nebem ještě na okraji vsi, pár krojovaných žen se notně otáčelo, mísilo těsto a sázelo chléb do pecí, až byla radost pohledět.


Abych ale nebyla jenom negativní, pár fortelných majstrů se našlo; bača, vyřezávající črpáky, chlapík se lžícemi, pan Látka s bačovskými noži, mohutný chasník s teslicí a houfem zvědavců okolo. Velmi mě zamrzelo, že právě ti, u kterých jsem viděla nejlepší, skutečně ručně vyráběné výrobky, je dávalo za mnohem laciněji než trhovci za své průmyslné zboží. Taková degradace skutečné práce a výborného zboží, škoda pohledět.
*
Do tábora jsme se vrátili až kolem sedmé večer. První starostí bylo natahat nové dřevo, pak se rozjelo nové kolo fůdkraftu. Tentokrát v mém provedení, jelikož jsem v přímém přenosu vařila od rána máčené máslové fazole. Úplný Polreich, akorát mně neslezly vlasy. Taky jsme dorazili ostatky nebohého melounu, které dosud neodnesli mravenci. Tomuhle se polívka z pytlíku a "poctivé kuře na paprice" fakt nemůže rovnat. :-D



Jako zákusek následovaly další lískové ořechy a procházka noční krajinou. Měsíc svítil jako lucerna a noc měla fantastickou atmosféru. Návrat do tábora, osvíceného ohněm a plamínky petrolejek jako ve westernu; hvězdy, a nad hlavou tmavý obrys Mufloního bradla.


Noc byla klidná a velmi tichá. Dalo by se říci, že jsem spala skoro jako zabitá, ze spacáku mě vytáhla ráno až nutnost. Na vyspávání nebylo pomyšlení. Nastala totiž neděle, a na rozdíl od té písně od Suchého jsme se museli stihnout nasnídat, zkulturnit se do civilizace, sbalit a uklidit po sobě. Nebyl to tedy žádný kalup, ale po deváté ráno naše lanové centrum pomalu začínalo mizet. Nakonec nezbylo nic než obrysy stanů a lůžek v trávě, hole a stanové kolíky opřené o olši a mírně prořídlá máta na stinné straně louky.



Lehčí o jídlo a těžší o zážitky nezbylo, než ten krásný kout země opustit. U rozcestí pod hradem přišlo loučení. Patnáct kamarádů se muselo rozdělit na dvě skupiny a rázovat každý vlastní cestou. Třetí sraz lesního lidu pod Čabradí byl definitivně u konce.



P.S. uveřejněné fotky jsou kolektivním dílem SKW, Legila, Attiho, Kelka, mne a jiných náhodných fotografů. Díky, kamarádi!

V létě bylo více výprav:

Ostatní Portálové srazy:
 


Komentáře

1 Chameleon_sk | 14. září 2013 v 22:48 | Reagovat

Zhltol som clanok na jeden sup. Tisko zavidim zucastnenym a lutujem svoju neucast.
Snad niekedy na buduce.

Foodcraftu zdar!

2 Lesní Želva | 14. září 2013 v 22:51 | Reagovat

Příští rok zavedeme pro tvrdá portálová játra povinnou účast, si piš! ;-)

3 Áine | 14. září 2013 v 23:19 | Reagovat

Jakožto neportálové nejátro závidím dvojnásob!

4 ingvis | 15. září 2013 v 6:43 | Reagovat

:,-)

5 atti.hombre | 15. září 2013 v 7:49 | Reagovat

Aj ja ďakujem všetkým čo atmosféru zrobili...aspoň viem ,že po prešlapaní ( zbytočnom ) 20 tich km pešo ešte kludne uvarím večeru pre  celú rodinu :-)

Pekne napísané čítanie Želvičko

6 Majo | 15. září 2013 v 21:54 | Reagovat

Len potichu závidím.
Pekný článok.

7 skw | E-mail | Web | 15. září 2013 v 21:56 | Reagovat

Ej, vrátil som sa v čase! :) Veľká vďaka všetkým zúčastneným za skvelú atmošku a pohodu, bolo ozaj super! Teším sa nabudúce!

Výborný report Pája, patrí Ti pochvala a poďakovanie! :)

M.

8 Juraj1974 | 16. září 2013 v 9:50 | Reagovat

Pjeknucky si to dala segra. Aj ja si dovolim podakovat vsetkym zucastnenym priatelom za super dni.

9 ehm... | 19. září 2013 v 11:44 | Reagovat

...něco proti Maďarům?
"...o poznání méně nadšeně návštěvní knihou plnou maďarských výkřiků..."
To tě ten slovenskej portál tak zblbnul?

10 Lesní Želva | 19. září 2013 v 12:11 | Reagovat

Ahoj "ehm," myslím, že nikoliv, někteří naopak patří mezi mé nejlepší přátele. Sprosté a nenávistné vzkazy by mě pobouřily kdekoliv.

11 a jo... | 19. září 2013 v 13:33 | Reagovat

...tak to samozřejmě omluva, jestli byly v tomhle případě maďarský vzkazy protislovenský. Sám mám bohužel jenom opačnou zkušenost.

12 atti.hombre | 20. září 2013 v 7:11 | Reagovat

Všetko je vždy o ľuďoch a nie o národnostiach...

13 divox | E-mail | 21. září 2013 v 14:27 | Reagovat

Ahoj Paji.Krásne napísané,máš môj obdiv..
Pekne čítanie,má niečo do seba.

14 Mirka | 15. října 2013 v 14:34 | Reagovat

☺☺☺ krásne

15 Mirka | 15. října 2013 v 14:37 | Reagovat

Vybehla som tam 12.10.2013. Auto ved+a lesa a tých 7 km tam a späť. Keby nás nečakal v Dudinciach obed, tak si to tam vychutnávam dodnes

16 Mirka | 15. října 2013 v 14:39 | Reagovat

Prekrásna príroda a ten monument mám stále pred očami, aj keď už brázdim na kancelárskej stoličke

17 Palko | 15. října 2013 v 14:53 | Reagovat

Ja by som sa tiež podpísal, keby som vedel ako sa volám, som očarený..........aj keď ma niekedy určitý ľudia zlostia, v prírode zabúdam na všetko a som takzvaný pohonič pre všetkých za novým spoznaním.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015