Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Chřibské skály podzimní

19. října 2013 v 18:33 | Lesní želva |  Reporty
Zastesklo se mi zas po známých místech "Moravských Karpat," a když byla touha po lese největší, nezbývalo, než vyrazit. To ráno jsem sice nic nestíhala, ale nakonec se během deseti minut podařilo úspěšně naházet věci do batohu i na sebe, a souhrou šťastných náhod doběhnout na autobus včas. Až během cesty mi došlo, že doma na stole zůstalo to nejdůležitejší - mapa...




Nicméně, nezoufala jsem. V Osvětimanech jsem u vývěsní tabule KČT oživila paměť a neomylně zamířila do kopců, stoupat neznačenými cestami na místní samoty v lazech.


Silnička byla lemovaná pestrou skladbou keřů a ovocných stromů, věru, kdybych nebyla nasnídaná, mohla jsem se pohodlně napást mirabelek (nebo špendlíků, já to od sebe nerozeznám), ořechů, jablek, posledních švestek či trnek.



Ty jediné jsem okusila; první přízemní mrazíky už sice padly, ale modré plody se své trpkosti nevzdaly. S pokrouceným úsměvem jsem tedy pokračovala dál.


Sem tam se na okrajích záhumének svůdně smály střapce kalin. Díky opadanému listí z dálky keř vypadal jako jeřabina; jeho pravá povaha se ukázala až poté, co jsem prokličkovala mezi přeoranými hroudami a kobylinci.


Docela lákavě pomrkávaly i bobule bezu chebdího. Těm jsem zdárně odolala, po další otravě netoužím. Často se při sběru bezinek varuje právě před popletením s plody chebdí, ale zatímco bez obecný tvoří velké rozložité keře, ověšené povislými třapci bobulí, na nízkém nerozvětveném chebdí je vždycky jen jedno květenství, a tedy i jeden střapec, přisedlý vzpřímeně.


Po nějaké době mě cesta dovedla až na lesní překladiště klád. Tu jsem se na chvíli dala do řeči s lesníkem, řídícím nakládku. Ujistil mě o správnosti trasy, potvrdil, že je v lese momentálně bezpečno, a na oplátku mě požádal o pomoc s hledáním zaběhlého psa, kterého ztratil při dosledu černé zvěře. S číslem v kapse jsem pak konečně odbočila k plánovanému cíli výpravy.

Všimněte si té rýhy v cestě... to dokáže eroze. Díky nezrekultivovaným svážnicím z lesa unikají spousty jinak zachytitelné vody, a s ní se splavuje i půda.
V Chřibech poměrně bězný obrázek, bohužel. Tahle rýha měla místy hloubku až půl metru.

Tento rok jsem v Chřibech moc štěstí na pěkné počasí neměla. I teď bylo zataženo a les byl nasáklý lezavým chladem, ale tentokrát to vůbec nevadilo. Porost hrál všemi barvami od jasně žluté po sytou zeleň mechu mezi okrovým listím; díky prosvítajícímu měkkému světlo to vypadalo, jako by les zářil.



Podzim je prostě fantastický. Uchvácená jsem pozorovala tu krásu okolo, a ani jsem nevnímala, že supím do kopce. Nejvděčnějším objektem pozorování se přirozeně staly houby, vystrkují klobouky úplně všude. Mykolog by jistě jásal z rozmanitosti druhů, tvarů i barev.



Po posledním prudkém stoupáku se mezi stříbrnými kmeny konečně vyloupla první skalní homole. Ve Chřibech jsou snad stovky různě velkých skalních útvarů a šutrů, hlavně těch pískovcových. Přírodní živly do nich za stovky let vyhlodaly různé díry a obliny, díky čemuž jsou poměrně oblíbené nadšenci do boulderingu.


Některé čas proděravěl tak, že jsou jako ementál.


Poslední zastávkou byl skalní zámek, který nazývají městem i přes trpasličí rozměry; je totiž v Chřibech jediný.


S pískovci v Čechách se ovšem vůbec nemůže rovnat. Fascinuje mě pomyslení, že v Roverkách nebo Zadní zemi může člověk skály prolízat celý život. V místních podmínkách byl zámek uprostřed záplavy listí jako zjevení, znenadání se vyloupl za hřebenem a přímo praštil přes oči.


Mezi pískovcovými věžemi jsem zakotvila přes oběd. Zhltla jsem obligátní dávku fazolí, uvařila čaj, užívala si lesního klidu. Hledaný hrubosrstý jezevčík nikde. Okolo proletěla ten den několikátá sojka práskačka. Protahující vítr trousil listí staletého dubu za mými zády; v korunách šumělo a vrzalo, jak si stromy sdělovaly dojmy z letošního podzimu. Možná krajinou táhla mytága, jenom jsem je neviděla. Seděla jsem tam sotva chvíli, ale jako by uplynuly hodiny.



No a pak nezbylo, než vstát a vydat se zpátky. S hlavou o poznání lehčí jsem rázovala zpátky přes lazy. Na závěr výletu jsem si opět dala sprint na autobus, to jen aby bylo jasné, že už jsem zase v zajetí civilizace. Možná jsem ho mohla nechat ujet.




Více chřibských výprav:
Chřiby letní - Portálový sraz
 


Komentáře

1 Natti94 | 20. října 2013 v 0:52 | Reagovat

Tie zábery sú úžasné...

2 Kostěj | 20. října 2013 v 22:29 | Reagovat

Aaach, táhlé lesy koryčanské, dvakrát za rok sem má cenu jezdit, brzo na jaře a pozdě na podzim... Škoda, že je to taková dálava.
Nos mokasíny, mapu potřebovat nebudeš, země tě sama povede.

3 pyskmedvěd | E-mail | 5. dubna 2014 v 12:35 | Reagovat

V Chřibských lesích je krásně, často jsem tam jezdil na vínko i na skalku Kozla.Děkuji za krásná fota z toulek přírodou a velmi pěkný web.

4 Lesní Želva | 5. dubna 2014 v 13:08 | Reagovat

Děkuji. ;-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015