Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Meandry Staré řeky

24. prosince 2013 v 18:00 | Lesní želva |  Reporty

Před Vánoci vždycky vyrážím ven, letošek nebyl výjimkou. O to radši, že už jsem téměř měsíc nevytáhla paty z domu.



Do plátěného batohu jsem naházela všechny potřebné propriety, pytel tvrdého pečiva a svrasklých jablek, přepásala jehličkové kongo; skočila do bot, hurá ven.

Stará řeka meandruje lužními lesy daleko za městem; ostrý pochod mě brzo zahřál natolik, že jsem přestala vnímat všudypřítomný lezavý chlad. Bílé odpolední nebe slibovalo ještě pár hodin světla.
*
Houpající se hložinky mi poskytly vítané občerstvení během cesty. Jindy moučné plody nevýrazné chuti po přešlých nočních mrazech v ústech sládly, jako by byly miniaturními jablíčky. Odolala jsem pokušení obrat celý keř a spokojila jsem se s půlkou hrsti, o kus dál lesní cukrárna totiž servírovala podobně změklé šípky.
*
Vešla jsem do Osikové země, ale nezdržela se tam. Jenom jsem chvíli postála ve stínu jejích mohutných kmenů, abych nabrala dech. Od mojí jarní návštěvy se nic moc nezměnilo, jenom celé okolí včetně cesty přeryla divoká prasata na tankodrom.



Kromě úzkých chodníčků není Osiková země průchodná, buřina a měkký luh tvoří spleť stonků, křoví, rákosu a zhroucených větví. Aplikovala jsem pravidlo "přeskoč, podlez, obejdi nebo odstraň, hlavně se vždy narovnej," a po jisté námaze se dostala na druhou stranu.

Stejně jako mě u brány údolí pokroucené osikové kmeny vítaly, tak i na jeho konci stály na stráži ty nejpozurohodnější z nich. Měkký luh vrb, topolů a javorů jasanolistých prořídl s babykami, duby, habry a jasany, jejichž svalnaté paže sahaly až k nebi. Šedý opad zezlátl, jako bych opustila jeden svět a vstoupila do jiného. Šumění a nezřetelná vůně ve vzduchu; Stará řeka byla na dosah.


Kyprá půda se mi houpala pod nohama, chodidly jsem rozhrnovala listí a drtila zetlelé dřevo. Bylo jasné, že pokud tu byla nějaká živá duše, dávno se uklidila do bezpečné vzdálenosti. Slon v porcelánu by možná nakračoval tišeji. Moje kroky ztlumil konečně až koberec nízkého podrostu. Nad hlavou jsem si všimla klínu letících kačen, ale než jsem stihla sáhnout pro foťák, byly pryč.


Pak už se konečně ukázal zákrut řeky. Oproti hlavnímu korytu byla zelená voda čistá a rychlá, obtáčela padlé kmeny a nížké lavice nánosů, čeřená sklánějícími se prsty vrb a olší. Vysoké břehy, lemované tenkými keři, jasně nesly známky bobřích zubů. Nedivila bych se, kdyby si plachá zvířata hloubila svá obydlí přímo ve svazích, ostatně, bobří hrad by byl patrný z daleka.
*
Stála jsem tam dlouho, a zírala do proudu. Jedna řeka, rozdělená do dvou koryt; jedna mohutná, ve vytyčeném směru, ale na povrchu líná; druhá dravá, rychlá, svobodná. Ať mi nikdo neříká, že staré lesy v sobě nenesou magii.


Odpoledne se přehouplo do druhé poloviny. Trochu jsem brouzdala okolím. Řeka lemovaná měkkými dřevinami opět nabízela objevy za každým padlým kmenem. V jednom místě jsem narazila na přirozeně zmlazené olše a javory jasanolisté. Takové pařeziny jsou ideálnim zdrojem materiálu pro řezbáře i zálesáky, každý si vybere průměr, který je pro jeho práci nejvhodnější. Největší radost bych měla ze zmlazené babyky, ale neměla jsem to štěstí.


I tak se rozhodně bylo dívat na co.




Světla začalo ubývat, tichý signál, že bych se měla obrátit, a jít zpět po svých stopách. Moc se mi nechtělo, ale čelovku jsem nechala doma, stejně jako slib, že v lese nezatmím.



Vždycky, než definitivně opouštím les, někde zastavím k odpočinku. U prvního meandru bylo místo k tomu přesně jako stvořené, na dohled řeky, v závětří napadaných kmenů; jako besídka v parku. Nastal čas si sesumírovat dnešní výpravu. Rozložila jsem si mapu, a za konzumace pravého zálesáckého pokrmu (banán a hrnek čaje, černého jak noc) odhadovala, jak dlouhý úsek Staré řeky jsem stihla projít. Zatímco jsem civěla do papíru se les definitivně zešeřil. U nejbližší zvěří stezky jsem konečně vysypala náklad proviantu, aranžování jsem vynechala. Volné místo v batohu si uzurpovaly petky, nalezené v rozsoše na břehu.

Za nastávajícího soumraku jsem konečně hledala cestu k civilizaci po sotva patrných chodníčcích Údolí osik; z lesa jsem vylezla téměř s posledním zbytkem světla.
***
Byl už temný večer, když mě v civilizaci zastihla jásavá melodie vánočních odrhovaček.

Ve mně rezonovala ozvěna úplně jiných tónů. Nesl ji šumící proud a pokroucené větve. Ke Staré řece se brzy vrátím - pro druhou větu.



Jiné výpravy:

 


Komentáře

1 atti.hombre | 24. prosince 2013 v 19:16 | Reagovat

Príjemná prechádzka krásnou scenériou...príjemné na koniec roka...
Palec hore!

2 Martin | Web | 25. prosince 2013 v 20:46 | Reagovat

Krasná příroda a určitě příjemný vandr. Nedovedu si představit, jak lépe oslavit závěr roku:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015