Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

V těžbě

4. března 2014 v 0:15 | Lesní želva |  Skrz objektiv

Tento článek jsem rozepsala někdy začátkem února, když to nakrátko vypadalo, že by přece jenom ještě mohla být zima, louky za městem se potáhly skleněnou krupičkou jinovatky a od pusy stoupala nefalšovaná pára. Vzpomněla jsem si naň znovu včera, před očima ulámané paže dubů a jasanů; všechno se opakuje, a holorub už jsem tento rok viděla...

***


Tentokrát jsem to do lesa vzala z opačné strany než obvykle, a řeku nezahlédla ani z dálky. V poklidném tempu jsem se courala přes louku lemovanou na podmáčených místech porostem vodních kosatců. Mrazy posledních dní způsobily, že jsem měla pocit, jako bych šla po drceném skle, každý křupavý krok stál za to. Mělo to ale i výhodu - zmrzlá tráva snadno uchovala záznam o tom, kudy se proháněla zvěř; nejpoužívanější chodníčky už zdaleka poutaly pozornost očí jako tmavší pruh na jinak stříbrnozelené podkladu.


Kraj lesa, oblíbené prostředí pro srnce. Pastva, na dosah úkryt v hustém pásu křovin. Chodníčků bylo nepočítaně.



A tady asi některý polehával.


Měkké slunko zalilo les přímo impresionistickou škálou barev. Vylezla jsem na posed a nějakou dobu jen tak civěla mezi kmeny. Teplo na tváři a přímo všeobjímající klid; co víc by člověk chtěl, aby se cítil šťastný?


Někteří poutníci objímají stromy. Tady u toho dubu by museli spojit paže aspoň čtyři, aby se jim to povedlo.


Mohutný peň s rozbrázděnou kůrou, vypínající se hrdě k nebi už několik generací. Kdo ví, jak dlouho tu ten velikán stojí a co si pamatuje?


Pak jsem narazila na palouček se stopami výběrné těžby. Netušila jsem, že mě cesta dovede až na holoseč :-/ Jsem to tuším s tím optimismem ve stav lužního lesa přepískla; teď si říkám, aby z něj nebyla brzo šachovnice, jako je všude jinde...

Jasan okroužkovaný hnilobou

Svítící torza po olších

Inu, když se kácí les, lítají třísky. Občas břevna.

Boží dopuštění po harvestoru. Nenechte se mýlit, chápu nutnost těžby v hospodářském lese, ale tento obraz zkázy je pro mě symbolem neúcty k lesu. Tolik zmařeného materiálu pro spěch a honbu za nejlepšími - nejvýnosnějšími sortimenty.

*
Na druhou stranu, je to pro zálesáka i příležitost najít něco zajímavého, posbírat materiál. Vzdala jsem tedy další putování okrajem hvozdu, a v soustředných kruzích bloumala po ploše.


První moje oči upoutaly pokroucené dubové paže, pokryté hustým lesem lišejníků. Není lepší období než zima, tehdy jsou nejkrásnější. Jednou jim věnuji celý článek, protože v jejich nenápadné kráse jsem se ztratila už před lety.


Nerozumím sice dost dobře tomu, jak se mohla osika při pádu roztříštit na fošny, ale představuju si, jaká by z toho mohla být krásná lavice ve stínu stromů. Drobný detail, že by ji někdo nejdřív musel odvláčet do dílny (nebo nářadí do lesa). Sehnat vhodný strom k umístění by už nebyl takový problém...


Nenápadný půvab jasanu.


Je trochu škoda, že ty tuny rozházených větví na konci práce dělníci rozřežou na metrovice a naplano spálí. Viděla jsem to už mnohokrát, a vždycky přemýšlím nad tím, že i kdyby to prodávali jako palivové dřevo, mělo by to větší smysl. Plocha, očištěná od veškeré haluziny pak vyschne, bez stínících stromů ztratí původní lesní mikroklima a zmocní se jí křáky divokých ostružiníků a vysoké buřiny. Kdo ví, kdy tu budou nové mladé stromy?


Celou dobu kroužení jsem pátrala po pokácené babyce, jako zázrakem jsem ale na celém výseku nenašla ani jeden kmen. Pár jich ještě stálo jako memento uprostřed té zkázy, ale nedělám si iluze, že by po odklizení haluzí zůstaly.


S trochou melancholie jsem poseděla na okraji louky, tam, kde lesníci nechali dubový pás, aby pohledově zvenčí les vypadal celistvý. Se snášejícím se soumrakem jsem se pak vydala k městu, hledajíc cestu křovinami a rákosím.


Návrat do civilizace nakonec byl poněkud dobrodružný, protože jsem narážela na samé ploty a zašité zahrady uprostřed ničeho, v houstnoucím šeru (ač jsem na obzoru dobře viděla světla prvních domů) bylo celkem adrenalinovým sportem se dostat na druhou stranu. K výčtu svých hříchů tedy můžu po tomto zážitku přičíst i přelízání cizího plotu.

Toulky:
 


Komentáře

1 atti.hombre | 4. března 2014 v 0:25 | Reagovat

nás je vždy všetko oplotoné takže ak človek nejde po značenom chodnku,alebo po asfaltke, tak dostať sa do akejkolvek dediny je problem. Pekný článoček!

2 bobek | 4. března 2014 v 16:42 | Reagovat

Ahoj, pěkný článek....
s tím plotem si nedělej hlavu však "dobrá hospodyńka i pro pírko přez plot skočí"
:-)

3 Marekk | E-mail | 5. března 2014 v 20:15 | Reagovat

Ahoj,
opět pěkné, tentokrát smutné, počtení.

Kácí se všude jako o život a já nevím, co si o tom mám myslet. Topím doma mimo plyn i dřevem a spálím cca 10 - 15 prm za rok. Rok od roku je těžší a těžší palivové dřevo sehnat. Asi se ho většina vyváží do zahraničí, jinak si to nedovedu představit. Samosběr už také pomalu mizí, protože je prostě "výhodnější" prohnat všechno štěpkovačkou a vzniklou štěpku navalit za dotované koruny do elektráren. Kdy to skončí???

Co mne ale vytočilo "doběla" bylo zjištění, že z lesa, kam jsem jezdíval na tábory, vzniklo toto:

http://www.mapy.cz/#!x=15.974105&y=50.173240&z=18&l=15

Plánoval jsem, jak tam vezmu své přátelé s dětmi a mojí rodinu, jak si užijeme fajn týden uprostřed lesa, bez elektřiny a vody, jak jedinou starostí bude to, aby děti nespadly do vody, jak to bude prostě super.
A hle, půl lesa je pryč )o:

4 Thyrus | 27. března 2014 v 12:15 | Reagovat

Fíha, z lesa moc nezbylo. Ale všiml sis toho smajlíka? Na tomhle odkazu je na pravé straně http://www.mapy.cz/#!x=15.985706&y=50.171813&z=15&l=15

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015