Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Místní řemeslné výrobky jsou luxus?

22. dubna 2014 v 15:54 | Lesní želva |  Všeobecně
Je obecným jevem naší doby, že se lidé honí za zbožím "vysoké kvality a nízké ceny." Tento slovní obrat velké řetězce natolik zprofanovaly, že vlastně už nikomu nepřijde, jak si toto spojení vlastně protiřečí. Reklama je chytrá, a stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Místní řemeslo je drahé, je nedostupným luxusem pro vrstvu majetných zbohatlíků, říkají všichni, aniž by se nad tím nějak pozastavili. Je to skutečně pravda? A proč?



Je jaro, doba velikonočních trhů. U stánku s proutěným zbožím zachytím pohledem cedulku "made in Vietnam;" z druhé strany je cenovka s velmi nízkou částkou, uvážím-li, že má tento konkrétní koš průměr zhruba třicet čísel a vysoký čtyřicet.
Zrovna proutěné zboží je příkladem položky, jež nelze vyrobit průmyslově. Někde na druhé straně světa tedy tento koš musely uplést lidské ruce, aby pak tento putoval nejdřív několika auty k moři, kde jej naložili na loď/ popřípadě do letadla, a pak přes celý globus kamsi do překladiště uprostřed Evropy, kde prošel dalšíma rukama, aby byl dalšími auty dovezen až na opavské náměstí, a následně prodáván za Kč 350,- Jak směšnou cenu za tento koš asi dostal jeho výrobce někde na začátku cesty?

Jak je možné, že běžný člověk přesto radši koupí tento, a ne raději jiný, který upletl košíkář v důchodu z vesnice za Opavou? Peníze přece nejsou jediný ukazatel ceny; není větším luxusem mít koš, který nalítal možná desetitisíce kilometrů a spálil hektolitry nafty, než ten, který stál sice o dvě stovky víc, ale byl vyroben místním člověkem doslova za rohem? Já myslím, že ano.

Zkusíme další příklad. Díky serveru Fler jsou i běžným smrtelníkům řemeslné výrobky blízko doslova na pár kliků myší. Mimo jiné je na tomto virtuálním tržišti celá sekce tašek, brašen, kabelek a podobných brašnářských výrobků. Setkávám se občas s názorem, že tamější kožené kabelky jsou na poměry českých peněženek příliš drahé. Jak je však potom drahá kabelka z imitace kůže (pořízená v konvenčním obchodě), kterou vždy po dvou letech nejpozději nahrazujeme jinou ve stejné cenové relaci, jelikož se jí prošoupaly uši, zasekly zipy a na některých místech se materiál loupe? Stejná kabelka od brašnáře vydrží léta; pokud se v materiálu projeví chyba, obvykle výrobce reklamaci uzná i po dlouhé době, jelikož jde o jeho dobré jméno.

Lidé si zkrátka stále ve velké míře myslí, že levné je jenom to, co koupí za nízkou cenu právě teď, do budoucnosti nehledí; což se ovšem nevztahuje pouze k řemeslným výrobkům.

Napadá mě, jaký je to vlastně mezi výrobcem a kupujícím asymetrický vztah. Kupující chce zboží vždy za tu nejlepší (tzn. nejnižší) cenu, aniž by uvážil, co všechno jeho výroba stála. Kupující jako člověk ve svém běžném životě chce za svoji práci co nejlepší (tzn. nejvyšší) mzdu, ale sám není ochoten tu dobrou mzdu dopřát i druhé straně - výrobci.

***

O tradičním řemesle se ve sdělovacích prostředcích mluví jako o vymírajícím a o jeho nositelích jako o posledních mohykánech, jež na svých bedrech drží tíhu mizející dovednosti. Po takové reportáži má člověk pocit marnosti a připadá mu, že se se stavem věcí nedá již nic dělat. Rozhodně jej nenapadne, že by někdo podobný mohl být v jeho okolí, a už vůbec ne, že by si od takového řemeslníka něco koupil.

Média v nás totiž zhusta podporují představu řemesla jako folkloru, jež si člověk spojuje s krajkami, kraslicemi, slaměnými figurkami nebo s anachronismem v podobě například kolařiny. Ale není to pravda. Řemeslem je cokoliv od stolařiny přes knihařství až po šperkařinu.

A tady je druhé úskalí prezentace ruční práce v médiích - pokud už není prezentováno jako folklor, je prezentováno ve své nejvyšší umělecké formě, jako předmět sbírkového charakteru, nikoliv denní potřeby. To jsou všechny ty rozhovory o zakázkových hodinářích, rytcích loveckých zbraní či designových zlatnických dílnách, jež vytvářejí dojem naprosté finanční nedostupnosti ručně vyrobených předmětů.

Díky výše zmíněnému způsobu prezentace je řemeslo na okraji zájmu, byť není mrtvé. Nicméně, časem by "zmrtvět" mohlo, přestože se o jeho renesanci starají nadšení hobbysté. Pokud se totiž nezmění informační politika státu, zaniknou učební obory, jež nyní řemeslníky vychovávají. Ta totiž sice konstatuje, že výuční obory nejsou atraktivní, ale v globálním měřítku není vidět snaha to změnit. Školáci a jejich rodiče těžko změní názor sami od sebe, dokud bude řemeslo i ve státních sdělovacích prostředcích prezentováno způsobem, jež byly uvedeny výše.

Stávající řemeslné dílny budou dál přehlíženy jako drahá varianta toho, co lze běžně importovat či koupit v nejbližším obchoďáku. Lidé nadávají i na politiku zaměstnanosti, ale nemají dostatek vůle ani času, aby si pomohli sami navzájem, a podpořili místní výrobce.

Přitom v podstatě většina rodin střední třídy by si mohla dovolit alespoň částečně svoji domácnost vybavit výrobky z dílen místních fachmanů (viz srovnání cen průmyslově a řemeslně vyráběného nádobí, skla, nábytku, atd. atd.). Podpořily by tak domácí trh, místní živnostníky i zlepšily život komunity, do níž náleží.

Z dlouhodobého hlediska by se to vyplatilo oběma stranám. Lidé by jako protihodnotu dostali krom dobrého pocitu a nově navázaných vztahů s lidmi z jejich okolí vysoce funkční zařízení domácnosti, jež by jako bonus bylo přizpůsobeno jejich potřebám. Nenahraditelná interakce mezi výrobcem a uživatelem je vlastně asi to jediné, co lze na řemeslném výrobku označit za luxusní.

Jak zabezpečit, aby to tak začalo fungovat? Po nástupu vlny tzv. "farmářských trhů" se začalo mluvit i o podpoře řemesla a místních firem, nicméně, obecné povědomí je stále slabé a propagace mizivá. Ministerstvo průmyslu a obchodu na svých stránkách vede jakýsi seznam nositelů tradičního řemesla, ale jedná se převážně o již zmíněný folklor, který tak jako tak aktivně nepodporuje. Na masmédia se též spolehnout nelze.

Řemeslo by mělo zůstat součástí běžného života, protože je normální. Není normální dovážet přes půl světa laciné (v pravém smyslu slova) šunty, jež jsou bez estetické hodnoty a nemají kvalitativní stálost v čase. Ti, kdo to mají moc změnit, jsou řemeslníci sami, pokud změní svůj přístup ke světu i k sobě samým.

Prvním krokem každého z nich by měla být lepší propagace sebe sama; nestačí objíždět trhy a stavět stánky mezi perníkáři a hadrárnou z Asie. Vlastní, pravidelně aktualizované webové stránky nebo blog otevírají dveře nejen na našem trhu, ale i do světa. Není to ovšem jenom o propagaci svojí vlastní práce, ale i o odkrývání jejího pozadí; lidé si neuvědomují, kolik úsilí stojí za finálním výrobkem, a blog či facebookové posty o každodenních záležitostech v životě brašnářské dílny může odvést svoje. Roman Tlustý by jistě mohl vyprávět.

A zadruhé; v České republice také zoufale chybí zaštiťující instituce na způsob cechu, která by zajistila reprezentaci řemeslu jako takovému, členům pak společné vzdělávací a propagační akce. Ve Spojeném království je zářným příkladem Heritage Crafts Association pod záštitou prince z Walesu, jež dokázala sjednotit desítky výrobců z různých oborů, od výroby bot po hnčíře už za pět let; pořádá vzdělávací akce, kongresy, výstavy, trhy a kulturní akce; je platformou pro dialog a kolegiální sounáležitost. My zatím máme pouze Fler a jemu přidružené projekty, na skutečně velkou asociaci se teprve čeká.

Netvrdím, že mnou navrhnuté řešení je samospasitelné, a že lidé pak budou řemeslníkům "trhat ruce," že podporou řemesla úžasně zvýšíme obrat našeho domácího trhu a zachráníme armádu nezaměstnaných. Rozhodně je to ale způsob, jak řemeslu pomoci zpátky do běžného života a zbavit ho nálepky nedostupného. Hledá se tedy někdo jako Robin Wood z britské HCA, aby to mohlo začít i u nás.

K článku mě inspirovala úvaha Jarroda Stone Dahla na jeho blogu.


Úvahy na řemeslné téma:

 


Komentáře

1 atti.hombre | 23. dubna 2014 v 15:58 | Reagovat

Slová na zamyslenie...

2 Elán | Web | 17. září 2014 v 8:49 | Reagovat

A co pro to uděláš TY?! ;-)

3 Lesní Želva | E-mail | Web | 19. září 2014 v 0:05 | Reagovat

Pochopitelně to, co je v mých silách.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015