Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Polomským polesím

3. dubna 2014 v 1:30 | Lesní želva |  Reporty
Je ráno. Slunko se ještě schovává za chatrnými šedými cáry, ale že by mělo pršet, to nevěřím ani na chvíli. Vyfukuje; odevzdaně přetahuju přes hlavu kapucu, do batohu k pečivu hážu deset deka vysočiny a klušu na vlak.





Zima ještě nebyla, byť se tu a tam se krčí opomenuté kupky sněhu z ojedinělé přeháňky a rybník je stále spoutaný ledovými prsty. Lísky a jívy toho pranic nedbají, pro ně je jaro. Zima už nebude! A tak se hned poránu můžu potěšit pohledem na první květy jara.


Krev rozpumpuju výstupem na nízký hřeben bukovo - smrkového lesa. Zdálky se mi jeví, jako by ono schodiště zbylo ještě z Důnadanských věků - až zblízka se promění v betonové prahy, jištěné lešenářskými trubkami. Poetika.


Kolem strže počítám klobouky troudnatců na doupných stromech. Mladé bukové semenáče se zlatě lesknou loňským šatem, který si ponechájí až do nového rašení. Částečně maskovaná pozoruju cyklistu, supícího doslova pár metrů ode mne. Byť v zářivém červeném svetru, ani si mne mezi kmeny nevšimne.


Rozsypané kousky břidlice. Před příchodem korundových syntetických kamenů byla oblíbeným materálem na brousky. Pozná se podle toho, že se vrstvovitě odlupuje. Krom jednoho kusu se všechny destičky doslova drolily v rukách, k ničemu by nebyly. Ten jeden jsem si hodila do batohu, možná se z něj pokusím vyrobit aspoň kapesní brousek.


Na hřebeni vytahuju Gjäft, cesta klouže, a tak se poohlížím po holi. Nakonec najdu poroucenou malou lipku na hromadě probrané tyčoviny. Dávám si pauzu, za chvíli je kmínek osekán a pokrácen. Nádavkem se zahřeju a přirozeným teplem vysuším tričko, jinak bych se už musela převléct. S bundou pod paží pak vylezu na asfaltku u zpustlé hájenky se zazděným vchodem.


Než přejdu pastviny, míjím další turisty; zachmuřeného muže s trekovými hůlkami, pejskaře a párek důchodců, kráčejících ostrou chůzí z protisměru. Strašně vyfukuje, takže jsem ráda, když značka znovu zamíří mezi stromy.


Tady je krtkovo!


Zvony z nedaleké vsi ohlašují příchod poledne. Žaludek hlásí čas na přestávku. Zrovna jak naschvál ale není moc kde zastavit, místečko v relativním závětří v okolních bukových svazích hledám dobrých dvacet minut.


Už cestou jsem nasbírala trochu suché trávy, chci zas po nějaké procvičit křesání ocílkou a pazourkem. Vytahuju tedy propriety a pěnovou podložku na sezení, a jde se na věc. Po pár křísnutích se jiskra uchytí na zuhelnatělém konci doutnáku, který používám místo troudu.


Je ale příliš vlhko, a zmuchlané hnízdo se mi nepodaří rozfoukat. Vzdávám to, až když mám před očima černo a necítím ruce. Pauza se musí holt obejít bez ohníčku na ohřátí.


Cesta lesním úvozem mě vede dál na hřeben, až mě nakonec vypustí do otevřené krajiny řepkového lánu. Statečně ztrácím značku a musím se rozbláceným terénem vracet dobře sto metrů po vlastních stopách. Přes pole bych sice došla do cíle taky, ale o deset kilo bláta těžší. Citelně se oteplilo, poslední mraky zmizely. Rozhoduju se snížit tempo a přesunout návrat do civilizace o něco později.


Dost často se mě ptají, jestli netrpím pocitem samoty, když se toulám sólo. Pravda je ale taková, že člověk v lese nikdy není sám. Sotva jsem vkročila na pole, zvedla jsem neúmyslně párek srn, které nebylo přitištěné k hlíně vůbec vidět.


Všude okolo štěbetají ptáci a v podrostu se věčně něco hýbe. A i kdyby náhodou bylo všude ticho, vnitřní dialog je tuláku věrným společníkem.


Já si tu občasnou samotu užívám. Pravda ovšem je, že pokud se člověk stáhne do sebe příliš, tu a tam mu něco unikne. Tyhle srny mi překročily cestu bez varování. Že se něco děje, mi došlo, až když vyrazila třetí. Ještě hodnou chvíli jsem po hoře slyšela štěkání srnce, shánějícího skupinu zpět k sobě.


Chůze mladou dubohabřinou s březovými háji se stala bezesporu nejhezčím úsekem mojí cesty. Teplo přímo sálalo z jejích svahů, a to byl teprve konec zimy. Co teprv takový květen, plný mladé zeleně!


No a pak jsem sestoupila k Háji, a přes obecní lesy po okresce zpět do říše lidí. V uších mi znělo řinčivé jásání sýkor. U silnice jsem si nařezala první kočičky, aspoň kousek lesa do bytu.


Na závěr nemohlo chybět tradiční steeplechase na vlak.


Stihla jsem přeskočit svodidla v poslední zatáčce, minout hřbitov (těsně), proklusat ulicemi a než přijel vlak, odrolit z kalhot nejhorší nános bahna a vzbudit tím obecní pohoršení mezi čekajícími důchodci. Ale stálo to za to!

Splešťule blátivá

Psáno v půlce února...

Další potulky:


A další...


 


Komentáře

1 Marekk | 6. dubna 2014 v 20:41 | Reagovat

Krásná jarní báseň (o:

2 Zdeněk | 8. dubna 2014 v 9:30 | Reagovat

Víš že jsi snem každého zálesáka? :-)

3 atti.hombre | 9. dubna 2014 v 20:28 | Reagovat

BombaPeckaTornádo!...už len pri opise ľadového vetra mi pri čítaní stuhli uši :-D ...celý článok sa nesie v duchu: Plaché srny a vzteklí duchodci ;-)

Pekné čítanie-ďakujem

4 milos | Web | 12. dubna 2014 v 23:42 | Reagovat

Ahoj,pekne fotky aj pekne miesta :)
a pekne clanky..

5 Lesní Želva | 13. dubna 2014 v 18:39 | Reagovat

Díky za komenty. ;-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015