Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Meandry Staré řeky II/2 bobři, dřívkáč a hnízdo survájvlu

18. května 2014 v 13:26 | Lesní želva |  Skrz objektiv

Pokračování vyprávění o výpravě podél meandrů Staré řeky. První část najdete zde. ;-)



V tom místě se ani nedalo projít jinak, než těsně podél vody, okolo už byla vegetace příliš bujná na to, abych se jí prodrala. A tak jsem vlastně náhodou narazila na opuštěnou bobří noru, respektive, málem jsem si v ní zlomila nohu. Propadliny totiž nebyly moc vidět, dokud člověk nestál těsně u nich, a napadané větve a listí ji maskovaly, podobně jako by to byla past na mamuta. Naštěstí bez zahrocených kůlů na dně.

Že by původním obyvatelem byl někdo jiný, než bobr, jsem hned vyloučila, hnízdo mělo příliš velké rozměry. Propadliny byly od sebe až na pět metrů daleko, a i šířka vstupního otvoru byla dimenzovaná pro relativně velké zvíře. V okolí jsem našla roztroušené nějaké oloupané větvičky, ale stáří z nich už smazalo otisky bobřích zubů v lýku.



Důkladně jsem noru obešla v bezpečné vzdálenosti od děr, ale bylo zřejmé, že je opuštěná už dlouho, několik let. Bobři totiž obvykle nepoužívají dvě sezony tu stejnou, a ve zdejších vysokých březích je spoustu možností, kde se zabydlet. Naopak na postavení pravého bobřího hradu tu místo není, akoliv nepochybuju o tom, že by to hlodavec zvládl a přetvořil krajinu dle obrazu bobřího.




Zpátky k flóře. Takové pěkné jsou lipové lístečky, když se vyklubou z pupenů. Velikost a mládí tak akorát do jarního salátu. Mimochodem, tenké pružné větvičky jsou super jako houžve.


Krom bobřího hnízda jsem opodál našla i kolonii survájvlu. Vyznačuje se pohozenými roztrhanými igelitovými plachtami, zbytky nějakého hadru (na více místech), hromadou pet flašek a dokonale nezamaskovanými ohništi se spoustou ohořelých klád okolo. Ostatně flašky a plechovky od piva se kupodivu nacházely různě po lese, nahromaděné v mohyly, snad pro náhodného popeláře. Bohužel jsem nepočítala s jarní brigádou, a tak jsem u sebe neměla ani obvyklou igelitku.

Reziduum na obrázku je ještě to méně nápadné, o kus dál nad řekou vlál kus igelitu, přivázaný elektrikářskými pásky k do větví, jinde byl žárový hrob roztahaný dobře na třech metrech čtverečních. Ohořelé klády, obaly od "dobrého hostince" a petky nemohly chybět. Nevylučuju, že to mají na svědomí rybáři, každopádně, je to humus.


Odumírající plodnice sírovce na staletém vrbovém torzu. Mladé "kuřátka" jsou jedlé, po namočení v mléce se z nich dají dělat řízky.


Mistr tesař si odskočil od práce, a už se nikdy nevrátil. Kmen má v průměru okolo pětadvaceti čísel. Všimnětě si ohryzané kůry a spaseného lýka až tam, kam hlodavec dosáhl, když se postavil na zadní. Bobr zřejmě usoudil, že se mu s takovou kládou tahat nechce...


V této části je Stará řeka už klidná a přímá. Břehy jsou povlovné až k vodě, zarostlé kopřivami a buřinou. Les je sice vlhký, ale mimo říční pás převládá dub, jasan a jilm. Hodně jsou vidět doupné stromy. Kousek dál už vidím soutok, k mému zklamání je ale obsazen partou rybářů s auty a karavanem. V lese narážím na skupinu skautů (nebo něčeho podobného) s dětmi, které učí lézt po stromech. Všude mají rozvěšená lana, ozývá se hlahol a smích dodaleka. Oproti předchozí několikahodinové samotě a společnosti vlastních myšlenek je to dost prudká změna.

Rychle míjím zalidněnou oblast a obloukem se vracím k prvnímu meandru, od kterého jsem vyrazila. Protože už nemusím nic obcházet a jdu přímo, netrvá mi to zas tak dlouho, než narazím na své staré odpočinkové místo mezi svezenými kmeny.


Od kamaráda mi před nedávnem došel skládací vařič na dřevo - dřívkáč, vycházející z podoby tzv. Pocket stove 2012. Měla jsem ho s sebou, a celou dobu jsem se těšila, až ho konečně vyzkouším a pobudu aspoń chvíli u živého ohně. Už cestou od soutoku jsem vyhlížela troud, nakolik jsem měla s sebou pouze firesteel. Naškubala jsem chvosty nějaké trávy, tenké suché lodyhy a pak tenké větvičky, olámané z hromady suchých stromků. Všechno bylo pěkně suché, protože jsem sbírala jenom to, co neleželo na zemi.



Jestli má dřívkáč nějakou výhodu, tak určitě tu, že palivem jsou nejrůžnější drobné kousky dřeva, které by běžný táborák hned schvátil, stačí tedy skutečně jenom tenké větvičky, maximálně třeba šiška. Rozměry jsou vskutku kapesní, dřívkáč je vysoký snad jen kolem 9 cm. Je vyřezaný vodním paprskem z nějakého žáruvzdorného plechu. Krom čtyř stěn má ještě rošt, který se vkládá dovnitř. Výška je stavitelná, protože krom dřívek se v něm dá topit i lihovým vařičem typu trangia.



Trávové metličky jsem trochu rozmrvila mezi dlaněmi, obalila trávou a lodyhami a udělala z nich hnízdo, do kterého jsem na kusu kůry škrtala, dokud nechytlo. A pak stačilo začít přikládat. Brzo vyšlehl jasný vysoký plamen. Dřívkáč jsem měla postavený na zemi; ze vzdálenosti zhruba 3/4 m okolo jsem odhrabala listí, pro jistotu.


Po nějaké době hoření se rošt začínal ucpávat a už nepřiváděl dost kyslíku, chtělo by to ještě pár dírek po stranách stěn. V případě, že bych na něj postavila ještě ešus, si by hořel dost bídně. Celkově je dřívkáč spíš na ohřátí nebo rychlé uvaření vody/ polívky z pytlíku. Vzhledem ke kapesním rozměrům a rychlosti hoření i chladnutí je však výhodný, pokud člověk nechce dělat velký oheň. Navíc spaluje celkem efektivně, takže se nemusím bát, že mě bude podle dýmu vidět (a cítit) na stovky metrů. Váha je věc druhá, plech je cca 1,2 mm tlustý, a ačkoliv jsou stěny různě odvrtané, takových 150 - 200 gramů mít bude. Takže nic pro gramaře.

Já jsem nechala ohýnek dohořet, a poté, co jsem se dosyta vynadívala na řeku, pustila jsem se šeřícím se lesem nazpět k civilizaci. Cestou zpátky jsem cítila zadostiučinění, nejen kvůli novým objevům bobřího života, ale hlavně protože jsem konečně prošla většinu Staré řeky. Na podzim, až bude zase buš průchodná, to zkusím protáhnout na celou délku. Už se těším.


*
Mohlo by vás zaujmout:




 


Komentáře

1 pyskmedvěd | E-mail | 18. května 2014 v 16:26 | Reagovat

Děkuji za pěkné fotky. Lužní lesy jsou nyní mým domovem, ale stýská se mi po lesích jehličnatých,ve kterých jsem vyrostl a které mám teď daleko.

2 Doc | E-mail | Web | 18. května 2014 v 17:56 | Reagovat

pěkná procházka...škoda, že nebyl pan bobr doma - to by teprve byla fotka

3 Willy | E-mail | 18. května 2014 v 18:51 | Reagovat

Výpravy k bobřím řekám jsou vždycky nejen přírodovědným, ale i romantickým zážitkem.
Hned se člověku v hlavě začnou honit představy vousatých trapperů kladoucích svoje pasti na indiánském území a nebo Foglarův starý dobrý příběh Rikitana a jeho hochů.
Dík za reportáž.

4 MacMatej | Web | 28. května 2014 v 20:37 | Reagovat

Nemám teraz moc času na výlety. Vďaka tvojim cestopisom sa môžem, aspoň virtuálne poprechádzať po krajine.

5 Lesní Želva | 29. května 2014 v 23:10 | Reagovat

Ahoj Mravenče, jsem ráda, že Ti můžu být zprostředkovatelkou, byť přes monitor to nemá úplně to kouzlo. Přeju Ti, abys brzo zase našel cestu do lesa!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015