Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

První letošní sólo

25. května 2014 v 17:26 | Lesní želva |  Reporty

Představte si krásný, téměř letní den, modrá obloha žhne a vaše oči se co chvíli stáčejí k oknu, protože celý svět tam venku vás svádí k opuštění rozdělané práce a zahození pocitu zodpovědnosti k termínům; nic se nezdá být tak důležité jak to, že vám právě utíká čas, v který by měl člověk ležet pod stromem a naslouchat ptačímu zpěvu.


Jsem pouze slabý člověk, takže k večeru už jsem to nevydržela, a za mohutného povzbuzování svých "lesních přátel" jsem spěšně naházela věci do krosny, narychlo se rozhodla, kam to vlastně jedu, a o chvíli později už chytala autobus.

Bylo pár minut po páté odpoledne, přede mnou dvě hodiny použitelného světla a fajný kopec, na kterém jsem si mínila najít kus rovného plácku k zakotvení. Snaha navázat se na turistickou značku vešla vniveč už na začátku, a tak jsem to nakonec střihla po vrstevnici víceméně náhodným směrem.


Mám ráda bukové lesy, dost možná nejvíc ze všech. Oči se nemohly nabažit všudypřítomných fialek a bukové drobotiny, rašící z podrostu. Pozor, školka!


Po půlhodině chůze řídkým lesem jsem vylezla na koňské stezce, která mě dovedla až k seníku. Chvíli jsem zvažovala možnosti, a nakonec si místo k utáboření vybrala na plácku pod lískami na blízkém návrší. Věděla jsem, že to není úplně nejšťastnější místo, blízkost stezky, seník a poměrně velké množství stop (+ dva kusy srnčího, které při mém příchodu vyklidilo prostor) ukazovalo spíš na noc pro pozorovatele divokého života, ale ne pro spaní. Přesto jsem se rozhodla zůstat.


Holandské pončo jsem si vypla hodně nízko, k ránu jsem očekávala déšť. Úprava nocležiště vzhledem k poloze krom vydrabání a vyházení půl druhé tuny kamení byla ve znamení nacházení loňských oříšků. Plody byly malé a povětšinou hluché (z těch plných ostatně zbyly okolo jen slupky). Na kritická místa jsem si nastlala trochu listí, abych v noci nezapadla do díry po šutru a nevzbudila se jak paragraf.


Z nedaleké břízky kousek dole po svahu jsem obrala větší hrst jemných papírových cárů loňské kůry, ve smrčí nalámala tenké suché halůzky a k tábořišti dotáhla pár větví. Přípravy jsem dokončila právě včas; ptáci už začali svoji večerní liturgii, poslední paprsky protínaly kmeny a podrost zlatem, plížil se soumrak, teplota citelně klesala.


Rozdělala jsem si ohýnek, tak akorát na opečení cibule a uvaření trochy čaje na zahřátí. Měla jsem s sebou sice pilečku, ale vůbec nebyla potřeba, těch pár haluží jsem si ulámala aj rukou. Nerozumím tomu, kdo potřebuje za každých okolností velký táborák a palivo na něj mermomocí seká a páčí nožem; když si to člověk trochu rozmyslí a dá větve ve správném pořadí (od roští až po polena), nemusí se s ničím takovým namáhat. Ekonomie také hovoří, že je výhodné šetřit svou sílu a nechat větve přehořet, a pak je znovu poukládat na oheň. Zároveň tak nevznikne příliš mnoho popela a nespálených zbytků.


Snesla se noc. Dřepěla jsem, zírajíc do plamene, a vnímala les. V podrostu šustila myš, za mezí dohledu zněly lehké kročeje kopýtek. Někde štěkal a chrchlal srnec. Neměla jsem strach, proč taky. Pak začala od pusy jít pára a usoudila jsem, že je čas zalézt do spacáku.


První letošní nocleh v lese, sólo, a ještě na křižovatce, nepředpokládala jsem, že toho příliš naspím. Šumění v korunách a monotónní šelest mě ale ukolébaly brzo. Měsíc zářil jako reflektor a oslňoval mě i přes celtu. Napůl mezi bděním a spánkem jsem jasně vnímala, jak les ožívá druhým životem. Ani pach popela jeho obyvatele neodradil od zažitých stezek; šustění a kopýtka mě z mělkého přerušovaného spánku vytrhávala každou chvíli. Bylo čímdál chladněji, a jak jsem naznala, nevzala jsem si ty nejlepší ponožky, takže mě už kolem půlnoci začaly studit nohy. Z další přestávky na spánek mě probraly kroky v těsné blízkosti tábora; neznámý návštěvník mě obešel, chvíli se zastavil za hlavou, a než jsem se stihla definitivně vymanit ze sevření dřímoty, byl pryč. Ve čtyři hodiny ráno mě ledové nohy a plný měchýř definitivně vytáhly ze spacáku. Rozhodla jsem se sbalit a najít cestu zpět do civilizace na první autobus "dělňák."

Až doteď jsem byla víceméně spokojená s velmi nenáročnou čelovkou od Petzla, se smíchem jsem vždycky říkala, že má dosvit tak daleko, jak vidím (26 metrů). No, teď poprvé bych asi ocenila pořádné "dělo," protože zatímco během noci byl než čelovka jasnější měsíc, nad ránem, jak už to tak bývá, padla absolutní tma (měsíc byl již téměř za obzorem) a umělé světlo bylo potřeba.

Věci jsem měla pobalené během dvaceti minut. Celá zkřehlá jsem na sebe naházela všechno šatstvo, abych nezmrzla, než se zahřeju pohybem. Pak jsem se vyrazila k civilizaci. Vícméně jsem šla stejnou cestou, jako večer, ale přesto to bylo úplně jiné. Tma všemu dávala jiné rozměry a můj omezený dohled mě nutil zapojit doslova všechny smysly. Abslutní ticho rušil jenom zvuk mých kroků v loňském listí a vrzání popruhů krosny. V pět ráno se objevil na obzoru první světlý proužek, a pak - jakoby někdo otočil knoflíkem - zazpíval kos, a než jeho volání doznělo, ozvalo se v antifoně celé ptačí společenství, velebící příchod nového dne. V tu chvíli jsem se zastavila, ani se nedalo jinak. Byť už rozmrzlá, stále jsem byla hladová a unavená, s nevyspalýma řezajícíma očima - ale v tu chvíli živá jako nikdo na světě.


... Vzhledem k faktu, že byla neděle, dělňák nejel. Vyplnila jsem tedy čas pochodem ve směru, kterým jsem se chtěla dostat. Pár minut po šesté se nad obzor vyhoupl sluneční kotouč. Stála jsem v tu chvíli na posledním vzepětí hřebenu nad civilizací, o to naň byl působivější pohled. Pro takové chvíle toulavé duše do lesa chodí. Fyzicky na tom můžou být hrozně, klidně až na dně sil; ale uvnitř, uvnitř se děje malý zázrak.

(psáno v půlce dubna)


 


Komentáře

1 atti.hombre | 26. května 2014 v 14:31 | Reagovat

Ďakujem za ďalší pekný článok...

2 Zdeněk | E-mail | 27. května 2014 v 8:13 | Reagovat

Krásná poetika! Proč sis nevzala svou ušitou celtu? Jak se prosímtě jmenuje ta kytička na 3.fotce odshora. Také jsem ji vyfotil, ale nevím co to je :-) S modrou oblohou!

3 Lesní Želva | 27. května 2014 v 13:06 | Reagovat

Ahoj Zdeňku, ta "kytička" je maličký semenáček buku ještě s děložními lístky. Svoji celtičku jsem tentokrát neměla, snažím se to s pončem střídat.

Díky za komentáře. Hezký den!

4 pyskmedvěd | E-mail | 29. května 2014 v 20:50 | Reagovat

Kluci mají pravdu. Tvé články přinášejí do toulání poezii. Děkuji.

5 Lesní Želva | 30. května 2014 v 9:08 | Reagovat

Děkuji. :)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015