Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Mlynářský den na středověkém vodním mlýně v Hoslovicích

11. srpna 2014 v 23:17 | Lesní želva |  Skrz objektiv

V rámci prázdnin jsme s rodinou strávili týden na Šumavě. Kromě túr v přírodě jsme si užili i výlety za památkami po širším okolí. A tak jsme se, víceméně náhodou, dozvěděli o akci "Domácnost paní mlynářky," jež se odehrávala na středověkém vodním mlýně ve vesničce Hoslovice, nedaleko Strakonic. Protože k vidění bylo spousta ukázek dovednosti našich předků, myslím, že se můžu podělit o pár fotek a zážitky i tady.


Mlýn se nachází v údolí Hoslovského potoka asi kilometr pod vsí nedaleko soustavy tří rybníků. Podle stránek Muzea středního Pootaví ve Strakonicích se jedná o jeden z nejdéle souvisle obývaných mlýnů, zmiňovaný v pramenech již od 14. století. Rodina Harantů, usazená na mlýně (tuším) od 19. století mlýn obývala a používala až do r. 1982.

Palečné kolo, na něž se přenášel pohyb vodního kola. Soustavou hřídelí pak kolo uvádělo do provozu samotný mlecí mechanismus

Díky útisku ze strany KSČ se poslední majitelé úplně odřízli od kontaktů s vnějším světem mimo vlastní rodinu, a stavba se tak dochovala v unikátním stavu; do stavení nebyla zavedena elektřina ani voda, uspořádání světnic i pracovních prostor zůstalo dobové.

Rod Harantů byl i zdatnými sekerníky, mlýn si udržoval svépomocí. V dílně zůstalo nářadí zachováno tak, jak bylo.

Rodina hospodařila samostatně a nezávisle, nucená uživit se z vlastních výpěstků a výpomoci příbuzných. Poslední mlynář, pan Harant, zemřel roku 2004, načež byl mlýn s přilehlým hospodářstvím odkoupen jihočeským krajem a svěřen do péče strakonickému muzeu. Možná ho nakonec znáte i z pohádek. ;-)


Dost už ale historie. Akce měla za úkol na den z mlýna udělat oživlý skanzen, a tak se tam sešli regionální řemeslníci, pracovníci muzea i místní folkloristé, aby široké veřejnosti ukázali alespoň kousek minulosti.

Kosy, stolička s babkou (kovadlinkou) a naklepávací kladívko.

Paní ředitelka s kolegy ve světnici pekla chléb a různé tradiční pečivo, probíhaly ukázky mlácení obilí ve stodole, naklepávání kosy a v rámci prohlídek mlýnice se rozběhlo i vodní kolo.

Kluci si hrají na vedlejším náhonu

Na skanzenech a selských jizbách mám nejraději prohlížení autentických předmětů denní potřeby našich předků. Vždycky si z nich naberu spoustu inspirace. Na to, kolik měli ti lidé práce a povinností kolem domácnosti, polností i řemesla, si dokázali najít čas, a (převážně z nutnosti) vyrobit to, co potřebovali.


Jako v každém hospodářství bylo i na mlýně potřeba spousty košíků, ošatek a jiných pletených nádob. Používalo se to, co bylo v okolí běžné, tedy převážně sláma, ze které se vyráběly stáčené ošatky, tácy i koše. Jednotlivá "patra" jsou vzájemně provázána tenkým pruhem ohebného lipového lýka. Sloužily k ukládání pečiva, obilí, ovoce, pekly se v nich pecny chleba.

Velké skladovací koše na obilné truhle

Dalším hojně zastoupený typ nádob byl vyroben z loubků. Loubky jsou v podstatě proužky bělového dřeva, získávané štípaním či odlupováním z čerstvých polen jasanu či dubu s rovnými vlákny. Pořízem byly ztenčovány do lišt, který se před použitím do výpletu napařily vařící vodou či horkou párou, aby změkly a nepraskaly. Loubkové nádoby patří k tomu nejpevnějšímu a nejtrvanlivějšímu, co se dá splétáním vyrobit.


detail lemu

Posledním materiál je i pro nás běžně známý - vrbové proutí. V mlýnici byla k vidění nůše, bába našich krosen a batohů, dnes známá už jen z pohádek. Nosilo se v ní všechno, od polních plodin přes klestí až po zboží na trh.


V pozadí za loubkovým košem jste si mohli všimnout i slepičí kukaně.

A něco přímo ze života - necky, valcha a palice na prádlo; všimněte si, že původní valcha je vyřezávaná, nikoli kovová, jako bývá k vidění dnes (na obrázku vpravo). V rámci atrakcí si děti mohly zkusit, co to znamenalo, když bylo velké prádlo.


Kdo si chtěl zkusit o něco naturálnější práci, ten mohl zasednout k tréninkové koze a zkusit vydojit něco "mléka."



Na závěr trochu toho, co tu zbylo z domáckého ducha mlynářů z Harantova rodu, vlastnoručně vyřezané dřeváky, odpočívající v chodbě k obytné jizbě. Byly tak zachovalé, jakoby je snad mlynář vyzul včera. Jakoby čekaly, až do nich zase skočí, přejde do mlýnice a spustí stolice. No, třeba se ty časy ještě jednou vrátí, kdo ví.


Troufám si tvrdit, že hoslovický mlýn tu bude ještě po generace, minimálně jako připomínka fortele našich dědů.


***
Více informací o mlýně na stránkách muzea:

http://www.muzeum.strakonice.cz/cs/mlyn-hoslovice/

Další články:



 


Komentáře

1 atti.hombre | 12. srpna 2014 v 17:32 | Reagovat

Pekný článoček a super fotky.Ale to umelé dojenie na dorazilo :-D

2 bobek | E-mail | 18. srpna 2014 v 19:48 | Reagovat

Pěkně jsi to napsala, moc pěkně ... Jistě krásný zážitek ,přesunout se v čase a cítit atmosféru tehdejší doby.
Obdivuji taková to místa.

3 Lesní Želva | 24. srpna 2014 v 15:11 | Reagovat

Děkuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015