Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Babylon

2. září 2014 v 15:20 | Lesní želva |  Reporty

Měl to být úplně jiný vandr a úplně jinam. Stačí ale na první odbočce vykročit opačným směrem, a všechno se změní. Člověk překročí bludný kořen, a už nemůže zpátky.


Ráno toho prvního dne jsem vystartovala z Dubňan a mířila na sever... tedy, alespoň po nějakou dobu, než jsem na cyklostezce zvolila opačnou odbočku; malá chybka, která zavinila, že jsem se vynořila někde úplně jinde, než jsem chtěla. Původní plán jsem kvůli časové ztrátě odložila ad acta téměř bez boje; stála jsem na svahu nad Mutěnicemi a věděla jsem, že to, co mě čeká, je vandr Slováckem.


Jak už to u map bývá zvykem, když na ní potřebujete něco najít, obvykle to leží těsně za jejím okrajem; což byl i můj případ. Sešla jsem tedy dolů do obce a nejdřív se v infocentru podívala, jaké mám možnosti. Chtěla jsem se ještě ten den dostat na vyhlédnutý vrch Stražovják, kterému jsem se svojí zacházkou o pěkných pár kilometrů vzdálila.

lákavé zralé chebdí (jedovaté)

Blížilo se poledne a krajinou vládl pěkný úpek. Protože zrovna jel okolo autobus mým směrem, svezla jsem se pár kilometrů do nejbližší dědiny pěkně v pohodlí. O Hovoranech jsem vždycky soudila, že je to jenom dlouhá dědina kolem zatáčky; ukázalo se, že je tam celkem co k vidění, a také, že je ještě delší, než jsem si kdy myslela. Po doplnění kalorií na další cestu jsem si našla další značenou cyklostezku mým směrem (protože turistické tudy nevedou) a pokračovala v pochodu.


Slunce stále svítilo a nebylo se moc kam schovat. Okolní pole byla už převážně sklizená a pooraná, krajinu sem tam narušoval pouze pás japonských topolů. které si lidé vysázeli na palivové dřevo. Ve zvlněné krajině bylo patrné, že poslední deště na půdě způsobily místy erozi - na okrajích cesty bylo splavené bláto.

Za Mistřínem jsem poprvé zaslechla ránu z protišpačkového děla. Ve vinohradech už leckde "zarazili horu" a teď už jenom čekají, až začne vinobraní. Oproti holým polím jsem teď procházela pásem záhumének, což bylo vcelku příjemné.


Cílový kopec se konečně trochu přiblížil. Téměř šestihodinový pochod po asfaltkách a betonkách ale udělal svoje - začaly mě zlobit kyčle. Poslední dobou jsem nachodila docela dost kilometrů, a celodenní cesta po tvrdém a natěžko zřejmě byla pomyslnou poslední kapkou. Do Strážovic zbývaly ještě téměř čtyři kilometry mezi poli, které se rázem staly nekonečnými.


Blížící se kopec mě ale motivoval dostatečně; v sedle strážovského masivu jsem hodlala nocovat, a vzhledem k pokročilému odpoledni jsem se nahoru potřebovala dostat co nejdřív. S pomocí známého růžového prášku a častých pauz jsem se nakonec doplazila až do Strážoivc, kde jsem doplnila valem ubývající vodu. Na vrchol zbývaly necelé dva kilometry, které jsem překonala podivně snadno.


Celkem jsem se těšila na výhled do krajiny. Stražovják je se 417 metry nad mořem pomyslný nejvyšší bod převážně rovinatého Slovácka, viditelný na dvě desítky kilometrů daleko. Strmý kopec s tenkým stožárem vysílače zkrátka přitahuje zrak zdaleka. K mému zklamání jsem si výhled užila jenom z dědiny, protože vrcholek je ze tří stran zalesněný a pole výhledu zastiňují vzrostlé křoviny a vinohrad.

ty nepatrné dva kopečky na horizontu jsou Pálava

Přímo pod vysílačem zrovna dělali sena, takže jsem radši napřekážela a s úlevou se složila v turistickém přístřešku opodál. Přibližující se večer vylákal odněkud komáry, ale v danou chvíli jsem jim nevěnovala moc pozornost. Kyčle bolely, a mě bylo jasné, že dlouhý pochod už dnes nevydržím. Přímo na vrcholu se ale tábořit nedalo, vede tudy (další) asfaltka a udržované ohniště u přístřešku ukazovalo, že se jedná zřejmě o oblíbenou lokalitu místních obyvatel.


V lese byl příjemný chládek a po současných deštích značně mokro. Přibližující se podzim už je znát, ve vzduchu visí známá vůně tlení a měkký koberec je pokrytý všudypřítomnými houbami. Jelikož jde o jediný les široko daleko, je protkaný známkami houbařské vášně. Na cestě vidím tu praváka, vypadlého z košíku, tu a tam odlomenou houbu, kterou se sběrač snažil identifikovat, jinde ďolíčky, kde ještě ráno mohly růst másláky a suchohřiby.


Sestoupila jsem doubravou do sedla a ve volném lese u těžební mýtiny v bezpečné vzdálenosti od značky roztáhla přístřešek z holandského ponča.


Světla rychle ubývalo, a tak mě moc nepotěšilo, že jsem doma zapomněla sbalit kotvící kotlíky. Uřízla jsem tedy lipovou haluz z nedaleké pařeziny a zase jednou procvičila výrobu zářezů. Vršek každého kolíku jsem pečlivě zbavila kůry. Běl pěkně svítí i v šeru, a člověk pak zbytečně nezakopává o vlastní šňůry.



Do úplně tmy jsem stihla povečeřet prémiové pečené fazole (jediná plechovka, co jsem vláčela), přibližně určit směr zítřejšího pochodu a nahlásit svoji polohu rodině. O půl deváté už jsem usínala spokojeně zakutaná do spacáku. S nocí les ožil druhým životem, tma jakoby znásobila každý zvuk od šustění broučích nožiček po opatrné kroky srnčího. Osobně v lese nikdy nespím tvrdě celou noc, spíš se střídavě nacházím ve fázích hlubokého a velmi mělkého spaní. Doma v tichu to možná neznamená žádný rozdíl, ale v Iese plném zvuků je to znát hodně. I přes to jsem spala vydatným spánkem, ze kterého mě probralo až vstávající slunce, probleskující mýtinou. V tu chvíli jsem nemyslela na žádné trable, a užívala si to divadlo.


Stejně jako většina kamarádů ke snídani na cestách oblibuju směs s ovesnými vločkami. S vločkami je ale ten problém, že nejsou moc poživatelné, pokud nejsou dobře nabobtnané. Naučila jsem se je tedy hned po vylezení z pelechu zalít vodou a nechat odpočívat, dokud na ně nepřijde řada. Zip sáček je v tomto ohledu skvělý, protože voda nikam neuteče, a po vymytí se dá použít, kolikrát jen chcete. Zalité vločky prostě opřu o strom a zatímco bobtnají, spáchám hygienu, bourání tábora i přerovnání obsahu batohu. Za tu dobu jsou tak akorát, takže je stačí vykydnout do ešusu a krátce povařit. Do teplé kaše pak ještě vyleju vaničku medu a královská snídaně může začít.


Pak už nezbývalo, než vyrazit. Klouby se jevily jako snesitelně zničené, ale věděla jsem, že vandr nemá cenu protahovat. Není to sport, abych každé čtyři hodiny lupla prášek a mašírovala jak najatá; napak, byl by to zbytečný risk. Abych nemusela přelízat přes haldu dřeva na mýtině, rozhodla jsem se jít rovnou přes les podle kompasu, a vyhnout se tak krom přílišné námahy i hledání značené cesty. Po nasazení krosny na záda jsem si k tomuto rozhodnutí jenom pogratulovala. Byť jsem měla hůl, nešla jsem dvakrát křepkým krokem.

tady někde pod tím je cesta

Z lesa jsem vylezla na polní cestu přesně u hlavního tahu na Kyjov, jak jsem chtěla. Při pohledu zpátky nade mnou naposled zasvítil bílo - červený vysílač, a pak už zbývalo jenom pomalu štrádovat do města. Do kroku mi v pravidelných intervalech střílela děla z vinohradů. Den byl opět bez mráčku, krajina se lákavě vlnila, a na obzoru se brzy začaly rýsovat známé komíny.


Byť se vandr skončil naprosto jinak, než jsem si představovala, jsem spokojená. Užila jsem si zase jednou samoty a prozkoumala aspoň kousek Slovácka z úplně jiné perspektivy, než z jaké jsem ho znala dosud. To ostatní můžu shrnout do kolonky "kdyby nebylo kdyby, nebyly by chyby," každopádně jsem si vzala pár ponaučení o tom, kde mám svoje hranice. A to se taky počítá.


Na závěr bych chtěla ještě říct, že při sólo vandru je skutečně důležité, aby člověk své blízké předem informoval o alespoň přibližné trase a po cestě jim dal vědět, kde se nachází. Mají pak menší obavu o vaše zdraví a v případě komplikací vědí, kde vás zhruba mají hledat. Tímto bych zároveň chtěla poděkovat svým blízkým za vyjádřenou podporu a ochotu mě vyzvednout, ačkoliv to nebylo naštěstí potřeba.

*
Další články:
 


Komentáře

1 Zdeněk | 3. září 2014 v 7:32 | Reagovat

Příjemný článek o příjemném dnu, děkuji :-)

2 Mila | E-mail | Web | 23. listopadu 2014 v 12:57 | Reagovat

Jáj, to sa dobre čítalo, chcela by som toto raz zažiť... Pozdravujem zo zalesneného Fínska :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015