Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Nejhezčí světadíl

23. září 2015 v 18:02 | Lesní želva |  Reporty

"Tím, že nic neděláme, jen neposloucháme příkazy času, máme iluzi, že jsme svobodní, byť jsme ve skutečnosti z vězení času propuštěni jen na čestné slovo."
Erich Fromm

Měla jsem hektické léto a od posledního vandru uplynulo ve Veliké řece tolik vody, že by to i v letošním suchu dalo pořádnou tisíciletou povodeň. Při prvním volném víkendu jsem tedy neváhala ani minutu, sbalila saky paky a vyrazila zase jednou na vandr s partou kamarádů. Bylo nás šest, Willy s paní Colombovou (která konečně ukázala tvář), Mephitis s Jitkou, Sokol a já.


Po srdečném uvítání na pražském Wilsoňáku jsme se pustili lokálkou na jih kolem Staré řeky, a pak už hurá do kopců. Nejhezčí světadíl nás uvítal vskutku královsky - jenom pár metrů za železniční zastávkou Sokol náhle zpozorněl a povídá: "Ledňáček!" My ostatní jsme chvíli okouněli, než modrý záblesk nad hladinou potoka potvrdil, že má skutečně výborný zrak.


Pak už jsme stoupali do kopců s vidinou pěkného víkendu. Nad hlavou pálilo slunce, les dýchal suchem. Ve vzduchu visela těžká vůně borového jehličí, omamná a všudypřítomná, mísená s tříslem dubů na světlinách svahů. V průsecích natahovaly pařáty ohnuté keře rulíku, blýskající se krutýma očima temných bobulí. Pot z nás lil. Začala jsem se těšit na studánku. Naděje na zchlazení byla ale smíšená s obavou, že v letošním horku nebude voda ani u pramene.

Nejdříve jsme zamířili na jeden ze zdejších campů, skrytý v hluboké brázdě jednoho z nesčetných potůčků. Přes kmeny a stíny staré smrčiny jej ani nebylo vidět, ačkoliv parta momentálních mladých obyvatelů měla rozdělaný oheň. Chvíli jsme si odpočinuli, já jsem si vyměnila ponožky a šlapalo se dál.

U pramene voda byla, bohužel, prorostlá žabím vlasem. Smutně jsme otočili a šlapali dál. Náladu nám opět zlepšil Sokol, když z batůžku vyčaroval pro každého pěkné jabko. Spokojeně chroupajíc a v družném hovoru jsme pokračovali k dalšímu campu.

Jak se vypořádat s civilizací po trampsku

I tam seděla parta vandrovníků, tentokrát ostřílených, s usárnami a v zeleném, jak se na trempíře sluší. Po uvítání jsme si konečně nabrali čerstvé vody a usadili se k obědu. Vývěr ze skalní štoly příjemně ochlazoval vzduch a ledová voda mrazila v zubech. Bohužel, po jídle Willy zavelel k odchodu, načež jsme se, zakopávajíc o všudypřítomnou rudu, škrábali na hřeben. Nutno říci, že jsme to vlastně ani nijak nevnímali, protože Willy nás už od nástupu do vlaku nepřetržitě bavil různými historkami z mnoha vandrů a putování. Vlastně můžu po tom víkendu zodpovědně říct, že mlčel jenom, když spal nebo jedl (a to jenom občas :D). Když se se Sokolem na chvíli ztratili na vedlejší cestu, poznali jsme to právě podle absence jeho veselého hlasu.

Dutohlávky, nejlepší lišejníky!

Vrchol byl krásný. Buky se spletitými kořeny objímající skaliska a kameny, jámy a závěje starého listí mezi stříbrnými kmeny. Mám ráda buky, připomínají mi to nejkrásnější pohoří na světě.

Sestupovali jsme pomalu dolů, cestou necestou, až přišel čas, kdy nás musel opustit Sokol, který bohužel musel chvátat, aby stihl vlak do Prahy.


Osaměli jsme u srubu, kde jsme plánovali strávit noc. Bylo teprve odpoledne, tak Willy se Zdeňkou navrhli procházku po okolí. Nikdo neměl nic proti, takže po neoficiální soutěži o nejtěžší krosnu (při schovávání do smrčí) jsme vyšlápli ještě pár kilásků po okolí. Okolo asfaltky Jitka s Mephitisem objevili ostružinové křoví, postup byl zpomalen spásáním. Dokud byly černé sladké plody, nikam se nespěchalo.

Nikdy nepochopím motivy člověka, který svoji demenci předvádí vandalismem. U silnice jsme narazili na zdemolovanou poklonu. Křížek stržený, mřížka vytrhaná, obrázek rozlámaný a v omítce díry po střelbě. Proč?


Pozdní odpoledne se neslo ve znamení příprav na táborák, na který jsme se už velmi těšili. Zatímco pánové se oháněli sekerami a z natahaných soušek vyráběli polínka, já s Jitkou jsme se střídali s pilkou u kozy. Zdeňka jako vrchní ukladač a vedoucí tomu koncertu šéfovala z velitelského stanoviště u ohniště.

U táboráku už se pak hlavně jedlo a klábosilo, příjemný večer se zvrátil do noci a náš hovor a smích se v teple plamenů držel až do pozdních hodin.


Nocovali jsme pod širým nebem na rozložených celtách. Nehrozil déšť, takže stavba přístřešků nebyla nutná. Je zajímavé, jak se na pohled rovný lesní terén ve spánku vždycky změní v zákeřnou plošinu, po které spacákové housenky beznadějně klouzají mimo nocležiště. Během spánku jsem tedy šplhala do kopce několikrát, skoro jako Sisyfos, a pokud vím, Zdeňka vedle mě na tom byla stejně.

Ráno mě probudilo měkké světlo vstávajícího slunka. Paprsky dělily les zlatými chodníčky a ze smrkových kmenů dělaly sloupoví zeleného chrámu, zaklenutého oblohou. Chvíli jsem tiše zírala, pak jsem si všimla, že Willy také tiše zírá, a tak jsme tu nádheru vstřebávali spolu.


Jako benjamínek výpravy a první na nohou jsem měla tu čest zapálit oheň a definitivně probrat ostatní štípáním třísek a ťukáním ešusu, kterému se prostě po ránu při vaření člověk nevyhne. Po nějaké době se táborem začaly trousit kudrnaté postavy tuláků s kartáčkem vraženým proklatě hluboko mezi dásně, a nový den mohl začít.


Po snídani s přišedším cyklotrampem Zubříkem jsme sbalili saky paky a vyrazili na další cestu. Willy se Zdeňkou nás navigovali po starých lesních cestách a křovisky natolik dokonale, že kdybychom se my ostatní měli vracet po vlastních stopách, pravděpodobně bychom byli zabloudili už po prvních dvaceti metrech.


Ten den jsme měli štěstí i na pozorování zdejších divokých obyvatel. Do cesty se nám přimotal jelenec viržinský. Stál k nám zadkem a netečně se pásl. Naše přítomnost mu vůbec nevadila, a tak jsme jej mohli po řadě pozorovat dalekohledem. Těšili jsme se, že nám při útěku ukáže pověstný bílý flek na ocase, ale lotr utíkal z cesty kolmo, takže jsme viděli prd.

Pomalu jsme scházeli ze hřebene. Zatímco za předchozí den jsme potkali sotva pár lidí, teď, na turistické cestě ke kamenné rozhledně, jich bylo hromada. Celkem jsme ale ocenili místní osvěžovnu ve věži, den byl horký a potřebovali jsme doplnit vodu, jelikož ve studánkách nebyla tentokrát ani kapka.


Na oběd jsme poseděli na posledním campu. Jak už je dobrým zvykem, poslední jídlo bývá "dojížděcí," a vandrovníci se snaží mezi sebou udat poslední zbytky zásob od papriky po čokoládu. Po této obvyklé zábavě už nás čekal skutečně jenom pochod do civilizace.


Procházeli jsme světlými starými lesy. Po hospodářském lese přišla divočina. Kroutící se buky, boule a kořání, sem tam doupný strom nebo padlý kmen ve svahu. Za neustálého kochání pozvolna sestoupujeme dolů.


Poslední porada s mapou, měníme plány a místo po lesních chodníčcích pokračujeme po asfaltce. Kolem proběhne mladá atletka s doprovodem na kole. Po čase ji potkáme znovu, nejdeme za ní, ale zkratkou. Jaké je naše překvapení, když ji nakonec potkáme na okraji lesa ve stejnou dobu, kdy k němu dorazíme zkratkou.

Okukujeme běžkyni

Pod kopci jako by se už začal chystat podzim. U cesty zrají kadlátka, střapce hložinek a červenají první šípky.


Ještě počkat na lokálku za zvuků vesnického fotbalového zápasu a je to. Skáčeme do motoráčku a vandr je definitivně za námi. Tak ahoj příště!
 


Komentáře

1 Willy | 23. září 2015 v 19:10 | Reagovat

Pěkně jsi to napsala.
Co jsem Vám nestihl vyprávět na tomhle vandru, tak snad dopovím příště!

2 atti.hombre | 24. září 2015 v 6:10 | Reagovat

Ďakujem za príjemné čítanie a super fotos... :-)

3 Don | E-mail | Web | 26. září 2015 v 21:13 | Reagovat

Hezky jsem si zavandroval. Díky.

4 Mephitis | 5. října 2015 v 23:14 | Reagovat

Opožděně díky za pěkný článek. Zas někdy Ahoj!

5 Borsuk | E-mail | 6. října 2015 v 14:58 | Reagovat

SUPERFOTO,parádný je ten panchart pri-
klincovaný na strom,aj ten môj tam raz
skončí.Díky za peknú podívanú.

6 Borsuk | E-mail | 6. října 2015 v 14:58 | Reagovat

SUPERFOTO,parádný je ten panchart pri-
klincovaný na strom,aj ten môj tam raz
skončí.Díky za peknú podívanú.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015