Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Medvědí hory

13. listopadu 2015 v 10:15 | Lesní želva |  Reporty

Tento podzim byl na vandry vcelku plodný. Sotva jsem si trochu oddychla po chatařském víkendu, balila jsem se znovu, tentokrát na delší cestu. Čekalo mě dobrodružství na stezkách a v údolích Medvědích hor.


Cestou jsem díky spolehlivosti našich i bratrských dopravců vyzkoušela kromě letadla a člunu všechny možnosti. Když jsem konečně dorazila pod hory, čekal mě ještě dlouhý pochod na srub, kde už čekali kamarádi zálesáci.


Kvůli zpožděním jsem měla do západu slunce přibližně dvě hodiny; poměrně šibeniční čas, protože jsem cestu šla poprvé. Stíny se prodlužovaly rychle; za chvíli žleby tonuly v šeru, nekonečný průvan nepříjemně studil na zpocených zádech a štípal do uší. Po dlouhém pochodu se ze zatáčky vynořil kamarád Janko, a poslední část cesty na základnu uběhla mnohem příjemněji.

Dorazili jsme právě včas, Willy se Zdeňkou zrovna roztápěli kamna. Bylo sotva pět, ale v záři svíček a s praskajícím krbem za zády se zdálo, že je pokročilý večer. Pak se ze tmy vyloupli Petr, Mišo a Wašte, která mě nejdřív chtěla sežrat, ale nakonec se spokojila se svými granulemi. Proběhlo hlasité přivítání a spát se šlo v dobré náladě až po vyprávění hromady veselých historek a vypití spousty čaje.


Druhý den u snídaně jsme naplánovali celodenní výlet po horských chodníčcích. Krásné ráno křupalo pod nohama, slunko bylo ostré a listí hrálo barvami. Přes říčku mostky nevedou, přes zákruty brodíme. Nově naolejované botky nezklamaly a nepropustily ani kapku.



Okolo nás už je příroda svým vlastním pánem. Po čase odbočujeme a začínáme s chrastěním zlatého listí stoupat. Krev už se mi pořádně rozproudila v žilách a odkládám přebytečné oblečení. Ostatní jsou na tom podobně. Chodníček je sotva znatelný, sem tam zapadaný haluzinou, někde rovnou celým kmenem. Pak se dostaneme na malý ostroh s kusem rovné půdy, kde si dáme první pauzu. Slunko se opírá do vysoké vrstvy listí. Stačí si trochu nahrabat a lesní sofa je na světě. Ležíme a je nám dobře; pánové diskutují nad mapou o dalším postupu. Nad hlavami nám plují zvláštní oblaka, vypadají jako nebeští hadi a murény.



Když se dáme znovu na pochod, pomalu houstnou, ale slunko má zatím síly dost. Čím jsme výš, tím více musíme obcházet skaliska a torza starých kmenů, prostředí se mění. Přibývá jehličnanů.


Pak už jsme téměř pod hřebenem a otevírají se první výhledy. Ukazujeme si skály a obzvlášť barevné stromy. V trávě se sem-tam zaleskne odumřelá pupava, výborný bodlák, jehož květové lůžko chutná skoro jako kedlubna. Momentálně je u nás chráněný, jakožto bylina fixovaná na čisté prostředí je totiž na ústupu.


Nedivila bych se, kdybychom narazili na osamělého macka. Stopy po jeho přítomnosti kopírují trasu, po které jdeme. Nemáme ale to štěstí, nevidíme ani živáčka, a ani Wašte nesignalizuje, že bychom měli potkat něco živého.

O polední pauze máme štěstí, vzduchem se nejdřív nese křik, a pak ti s lepším zrakem pozorují vzdušný souboj, který Willy nazval jako "vyhánění orla." Majestátní dravec ve výrazné defenzivě dostává na frak od útočícího krkavce. Obratnější černý pták si nebere servítky a snaží se konkurenci dostat ze své doliny. Nemotorný orel se nestačí bránit, než se otočí, dostane od krkavce kopanec. Křik obou soupeřů se odráží od skal, ti se propadají na nižší letovou hladinu a my natahujeme krky a ostříme dalekohled mezi modříny a borovice, abychom zjistili, jak to dopadlo. Po několika minutách občasných výkřiků se nad námi nakonec zjeví krkavec, udělá vítězné kolečko a zamíří někam za vrchol našeho kopce.


Mezitím se obloha potáhla šedou clonou mračen a pofukuje. Snad nebude pršet! Zatímco my nakonec pokračujeme ve výpravě ke skalní homoli, tyčící se na obzoru, Petr se od nás odpojuje a po jiné stezce sestupuje dolů, aby byl včas u příjezdu Jitky, která se k nám má dnes připojit.

Ztrátu jednoho ze členů své smečky nese Wašte obzvlášť těžce. Pobíhá směrem od nás k rozcestí a zpět, chvíli to vypadá, že se pustí dolů po Petrových stopách. Ztrácíme ji z dohledu. Pak se objeví, ale častuje mě a Zdeňku vyčítavými výrazy, ohlíží se a stále se nemůže rozhodnout, za kým jít. Nakonec uposlechne instinktu a vyrazí dopředu hledat svého pána, který bohatýrským krokem kráčí daleko vepředu.


Homole se objevuje a zase mizí, podle toho, jak se cesta vine úbočími. Už vidíme i detaily, ale odpoledne příliš pokročilo, nestihli bychom se bezpečně za světla vrátit ke srubu. Volíme tedy zkratku a sestupujeme do ústí žlebu, který nás dovede zpět k říčce do míst, kde jsme před několika hodinami začali stoupat. Vysoká vrstva listí skrývá nečekané chytáky a dost to klouže. Na holinách zběsile bují bukové roští. Polámané a vyvrácené kmeny jsou jako hromada špejlí na mikádo rozhozené po hoře. Není to snadná cesta, ale napůl klouzajíc, napůl kráčejíc, sem tam za podpory hole, sem tam jakéhokoliv stromu, který se namane, se objevujeme bezpečně dole. Kdyby se nešťastnou náhodou někomu přihodil úraz, byla by záchrana opravdu obtížná. Všude je daleko a signál jenom opravdu nahoře. Jestli ne předtím, teď rozhodně mám z hor respekt.


Největší radost, že jsme dole, má ale pes. Aby ne, má o dvě nožky navíc. Mišo vypadá, jako by šlo o procházku v lesoparku a nezaměnitelným barytonem vypráví další historku. Já si musím opět jednou přiznat, že moje kondice na hory nestačí. Člověk rovinný by potřeboval více tréninku.

V rozbahněné cestě okolo říčky narážíme na medvědí stopy a pobytové znaky. Těžko říct, jak jsou staré, jsou zalité vodou a obrys už není ostrý. Patří spíš menšímu kusu. K chatě už je nedaleko a je to zvláštní pocit. Před houštinami tleskáme. Wašte je v klidu, ale náhodně překvapit méďu bychom nechtěli.



Ve srubu už následuje příjemná rutina; rozdělání ohně, příprava chlupatých ježků na ráno, večeře, čaj a výborná masala, povídání, historky a plánování dalšího dne. Přichází Dorlas a Jitka s Petrem. Jsem unavená, ale vydržím s ostatními až do večerky. Dorlas poutavě vypráví o svém řemesle, o výrobě krojů a historii pastevectví. Je to opravdu poutavé, odejit od této společnosti se nedá!

Další ráno je mnohem teplejší, než to předchozí. Když nabírám pitnou vodu, je ledová jako vždycky, ale dnes není jinovatka. Řeka šumí po oblázcích a protější kopec se začíná vybarvovat, jak naň začínají dosahovat sluneční paprsky. Sedím na špalku v té naší koupelce s výhledem, kartáček mezi stoličkami a zatraceně si to užívám.


Dnes je odpočinkový den, chlapci jdou do civilizace na nákup a někteří na další náročný okruh. Zůstávám se Zdeňkou a Wašte strážit pevnost. Se sekerou, vypůjčenou od Willyho, se dávám do vyřezávání kuchyňských obraceček z krásného zrcátkového buku, který jsem zachránila předchozího večera od krbu. Na návštěvu přichází Modok i se synem, Waština smečka se utěšeně rozrůstá.

Později odpoledne míříme všichni na vycházku po stezce z vedlejší soutěsky. Větví přes cestu znatelně přibylo. Tentokrát se dostaneme i na úroveň suťových polí, ale obejdeme je. Objevuje se kamzičí trus, ještě čerstvý - asi jsme zvířata vyplašili. O přestávce na skalním výchozu se mě lehce dotkne civilizace; přichází smsky z posledních dvou dní.


Nakonec, stejně jako přechozího dne, túru ukončuje sestup žlebem. Pěkně se rozplácnu, když se pod kamenitou plotnou, zapadanou všudypřítomným listím, zrádně skrývá prameniště, do kterého pěkně zahučím. Štěstí, že tady je všechno čistá špína.

Tentokrát se vracíme opravdu za tmy. Budu muset do hor jezdit častěji, nepřivyklé vazy mě po třech dnech docela bolí. Poznala jsem, že pohyb po horách je jiný, než na jaký jsem zvyklá, a nemám s ním dost zkušeností, možná proto na mě únava jednotlivých okončetin tak doléhá.

Na srub doráží poslední účastníci výpravy, Maťo a Nataniel. Je fajn je po tak dlouhé době vidět, a tak si máme co říct. Naopak Mišo sbalí sebe i fenku, musí za rodinou. Poslední masala a je pryč.


Další ráno je pro mě poslední. Užívám si slunce, prostupujícího úzkým údolím, ledovou říčku i čaj uvařený na kamnech. Zatímco přátelé plánují další výšlap, balím krosnu. Moc se mi nechce, ale nejde to jinak. Čeká mě dlouhá cesta domů.


Jdeme kus cesty všichni společně, houf kamarádů v zeleném. Tradičně děláme společnou fotku do vandrovních knížek. Pak se loučíme; oni stoupají horskou stezkou nahoru ke skalám a k dalším dobrodružstvím, já mířím skalní soutěskou na cestu, která mě dovede do civilizace. Na rozdíl od předchozích dní je modrá obloha vymetená a slunko pálí. Babí léto budiž pochváleno, hory mi na rozloučenou dopřávají barevnou podívanou. Těším se z právě prožitých dní. S napůl zavřenýma očima ještě chvíli vnímám všechny ty zvuky a zurčení, a pak už nezbývá, než vyrazit.



 


Komentáře

1 atti.hombre | 13. listopadu 2015 v 11:56 | Reagovat

Už som minul všetky vreckovky :-D pekne si to napísala! Ďakujem...

2 Majo | E-mail | 13. listopadu 2015 v 16:09 | Reagovat

Mám to tu za rohom, ale ešte som tam nebol. No opísala si to tak, že sa tam určite pôjdem pozrieť ;-)

3 Janik | 13. listopadu 2015 v 17:08 | Reagovat

Wau... Pekne napisane..  Dik za osviezenie spomienok na spolocne vylety..  ;-)

4 Willy | E-mail | 17. listopadu 2015 v 12:28 | Reagovat

Dík, moc hezká vzpomínka na naše PODZIMNÍ PASTORÁLE.

5 Jačko | 17. listopadu 2015 v 19:30 | Reagovat

Veľmi krasne napísané. Škoda, že sme sa minuli a nemohli sa opäť stretnúť.

6 Lesní Želva | 18. listopadu 2015 v 9:32 | Reagovat

Díky za všechny komentáře. :) Snad se sejdeme příště. ;-)

7 Mephitis | 18. listopadu 2015 v 21:37 | Reagovat

Díky za článek, vzpomínky, díky za společnost a že jsem tam mohl být...

8 Don | E-mail | Web | 20. prosince 2015 v 12:38 | Reagovat

Parádní vandr a fajn fotky. Díky a ahoj!

9 Lesní Želva | 21. prosince 2015 v 19:28 | Reagovat

Díky! :)

10 Libor | 3. února 2016 v 10:54 | Reagovat

Krasná příroda, kde jsou tyto Medvědí hory?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015