Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Prodloužený víkend na chatě

12. listopadu 2015 v 1:37 | Lesní želva |  Reporty


Byl to fajn víkend kdesi v půlce října, vyčerpávající, ale hodný zaznamenání, jako všechny dny, kdy se jede na doraz.


Byl to víkend ve znamení zakládání a udržování ohně v kamnech a absolutní recyklace veškeré vody.


Hlavním úkolem po příchodu prvního večera bylo zatopit. Chata byla vymrzlá, od pusy šla pára a všude se válely vrstvy mrtvých berušek. Kamna i sporák byly nacpané neurčitou směsí vlhkých novin a třísek, slibující překvapení. Po rozebrání se ukázalo, že staré škrpály tu do kamen nikdo nepřikládá (to se mi kdysi stalo jinde), a tak jsem nastrouhala první z mnoha chlupatých dřívek toho víkendu a založila oheň po svém. Pepo a noviny jsou pro turisty.

Zatímco kamarádi trochu uklízeli, přebrala jsem původní haldu okolo kamen ve světnici a provedla úklid paliva dle velikosti do krabic, aby nám nešťastnou náhodou nebylo teplo až moc. Letmý náhled na zásobu dřeva v podpalubí odhalil nemilosrdný fakt, že se tu topí hlavně odřezky smrkových desek a trochou nahnilých soušek. To mi moc neimponovalo, bylo jasné, že dřevo budeme muset obstarat.

Mrtvé berušky se stoupající teplotou zázračně ožily a začly zblble poletovat po místnosti. Nezastavila je ani tma, takže jejich bubnování do ostění nám dělalo příjemnou společnost až do rána.

Ráno jsem pečlivě rozpočítala svůj příděl vody na následující půlden, a zatímco kamarádi jeli obstarat nákup a pitnou vodu, šla jsem zajistit otop.


Ke slovu se zase jednou dostala moje lesnická hultaforska, která, ač stínačka, zvládne s odřenýma ušima porazit a odvětvit soušku i nadělat polínka a třísky. Kvůli úzkému břitu a štíhlému klínu to ale odnesl kožený chránič topůrka, jehož kontaktu se štípaným dřevem nešlo zabránit. Příště ho vyrobím ze surovky.

*

I přes chladné a upršené počasí to byly krásné podzimní dny. Okolní mladé buky už pěkně zlátly a ve vzduchu visela ta příjemná zemitá vůně, kvůli které mám podzim tak ráda.


Protože to byl víkend bez wi-fi, splachovacích záchodů a tekoucí vody (zato s vařením na klasickém sporáku s litinovými plotnami), měli ho mí mladší přátelé za survivalový. Já bych ho možná nazvala spíš chalupářským, ale budiž. Pravdou je, že šetření vodou byla absolutní nutnost. Kvůli letošnímu suchu vyschla zdejší studánka a jediný zdroj vody v okolí nebyl prokazatelně pitný. Užitkovou vodu z něj bylo bylo nutné nosit k chatě kus cesty, a posléze převařovat.


Hustý ručník, upevněný na kýbl kusem parakordu, byl nejjednodušším způsobem, jak filtrovat vodu od pevných nečistot. Pitnou vodu jsme měli dovezenou ve velkém barelu a její spotřeba byla omezená na pití, vaření a ústní hygienu. Veškerá šedá voda se dál musela shromažďovat k zalévání zdejších porcelánových latrin (jo, zní to trochu divně, ale je to tak). I přes šetrné užívání spotřeba dost letěla, což mě přinutilo přemýšlet, kolik doma denně spláchneme pitné vody, aniž si to uvědomíme. Až když je člověk donucen do krajnosti sledovat spotřebu, vidí věci úplně jinak.

Dny jsme trávili hrami, trochou práce, přípravou dřeva, topením a vařením. Byl to neustálý koloběh kontrol, zda kamna hoří, jak mají, protože jsme nechtěli spálit příliš, ani se zalknout horkem. Již zcela rozmrzlé berušky nám přitom bez zábran lítaly kolem uší. Sem tam některá havarovala, a s hlasitým lupnutím se na žhavé plotně změnila v popcorn.


V noci padala mlha tak hustá, že kdyby nebylo majáku venkovního světla na štítu chaty, nenašel by člověk ani za všechny čelovky světa cestu od latriny zpět do tepla. Okolo půlnoci, když začala tráva křupat, se najednou všechno protrhlo a z nesmírné dálky k nám doléhalo světlo miliard hvězd. Člověk stál na stráni a v úžasu zíral na tu ledovou nádheru, dokud ho nebolelo za krkem.

Než se dostatečně prohřály zdi a komín, bylo nutné přikládat i v noci. Protože jsem se budila nejčastěji, byl tento úkol svěřen mně. Ráno jsem pak vždycky vejrala jak vyoraná myš, protože nedostatek spánku si vybral svoji daň.


Celkově vzato jsem byla zázemím, kde jsme trávili svůj čas, poněkud zklamaná. Chata a její okolí sice bylo udržované, ale opečovávané velmi lhostejně, což asi nejlépe ilustoval případ venkovního ohniště, na kterém správce naposled spálil překážející kartonové krabice. Díky mokrému počasí to znamenalo z ohniště odstranit pořádnou vrstvu zuhelnatělé, těžké, mazlavé a nevábné hmoty; a to až na čistou hlínu, aby se dalo vůbec uvažovat o táboráku.


Večer, když se počasí konečně trochu vybralo, táborák nakonec byl. A spolu s ním nezbytné klobásky a trampské písničky, které máme všichni tak trošku v krvi. Bylo to moc fajn.


Víkend uběhl hrozně rychle, člověk se ani neotočil. Najednou byla neděle, uklízelo se, balilo, dojídalo a nakonec chvátalo na vlak. Nemůžu říct, že bych byla po těch čtyřech dnech jako součást organizátorského týmu odpočinutá, ale rozhodně jsem si ten cvrkot užila.

 


Komentáře

1 Ivana Strakovka | 13. prosince 2015 v 18:37 | Reagovat

Pěkný víkend :-)  Až vybuduju chatku k obyvatelnosti, také tam, doufám, budu dělat "survivalové" pobyty, protože vymoženosti tam rozhodně nebudou :-)  Super článek a rozhodně není psaný, jako většina blogových deníků...

2 Lesní Želva | 21. prosince 2015 v 19:39 | Reagovat

Díky za pochvalu. I já to tak vnímám, chaty mají být k odpočinku od civilizace, ne druhý městský barák.

3 Santos Perez | Web | 28. října 2016 v 13:10 | Reagovat

Hello.This článek byl skutečně pozoruhodné, zejména proto, že jsem hledal myšlenky na tomto posledním týdnu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015