Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Po březích Lesní řeky

28. dubna 2016 v 15:04 | Lesní želva |  Reporty

Po několika týdnech jsem měla volný den bez jasného plánu, a když jsem si měla vybrat, jestli budu čučet do obrazovky, nebo jestli vyrazím ven, byla volba jasná. Krátký pohled do jízdního řádu, chvilka chaotického pobíhání po bytě a za chvíli jsem ve stínu cihlové zídky čekala na autobus.


Ve vzduchu bylo jaro každým coulem. Na slunku úpal, ve stínu zimomřivo a obloha jak vymetená. Pak se líně přišinul autobus, a já se začala těšit, až se uvelebím v listí. Neměla jsem přesnou představu, kam půjdu, chtěla jsem prostě sejít k Lesní řece a toulat se, sem tam se na nějakém pěkném místě zdržet a nachytat trochu toho pěkného jarního počasí.

Netrvalo dlouho a stoupala jsem do lesa. Bylo sotva ráno, vzduchem se nesly hlasy ptáků, občas smíšené s hlasem rádia, neseného po větru z vesnice. Jen pár metrů za hranicí lesa jsem hodnou chvíli postála, abych obdivovala lezecké umění brhlíka, běhajícího hlavou dolů ve spirále po dubu sem a tam. Brhlík asi zaujal i kavku, která s mohutným zhoupnutím přistála na tenké haluzi pár metrů nade mnou. Kroutila hlavou sem a tam, pak si mě posměšně změřila pichlavým okem, a když všechno v okolí přehlédla, odletěla pryč.



Na Kopci (ale bez Pytlíkovské nory) mě zastavila závora a zákaz vstupu. Beztak jsem chtěla mimo cesty, tak jsem to stočila po vrstevnici dolů přímo k Lesní řece. Chodníčky srnčí zvěře mě neomylně zavedly až k vodě. Malý palouk v meandru svítil stovkami květů sasanek, orsejí a dymnivek. V prudkém slunci se leskly jako hromada hvězd v zeleném moři, ohraničeném spěchající řekou na jedné straně a divoce se vypínajícím vlaštovičníkem na straně druhé.

Sedla jsem si na bobek a užívala si šumění řeky. Lepší jak rádio, vydržela bych ten zvuk vlnek, běžících po kamenech, poslouchat věčně. Slunkem vybělený vzduch změnil okolní les na přeexponovanou fotku, nutící přivírat oči. Tu a tam z jednoho břehu na druhý přelítla tu sýkora, tam mlynařík, na větvičce se na chvilenku zahoupal králíček.


Stejně jako já, i ptáci rádi sedávají u vodní hladiny. Pohozený trámek napůl ve vodě jim očividně sloužívá za molo, jídelnu i koupelnu.


Pokračovala jsem dál po jiném chodníčku s hluboko otištěnými kopýtky, vedoucí prudce do skalnatého svahu nad meandrem. Pod prvními větvemi lesa se objevilo pár křehkých lodyh podbílku šupinatého, deroucího se jako dračí zuby ze země. Fascinující kytka, přežívající jako parazit z oddenků, přisátých na kořeny listnáčů; tajemně se objevuje na jaře, aby na chvíli lákala hmyz do záhuby, a pak se na celý rok zase ukryla pod zem.


Uzounká stezička mě dovedla až pod mohutný buk, na jehož kořenech mě jako první zaujala koule - držátko, vypadající skoro jako ta na autech. K čemu asi strom potřebuje vozík? napadlo mě potměšile, když mi zrak sjel níž a hle - z pod kořenů se hliněnou trubkou dere sotva znatelný pramínek, zápasící s listím cestou ze svahu. Pěkné místo lákalo k další zastávce, při které jsem okolí "Studánky U koule" trošku očistila od větví a opadu.



Bohužel, moje myšlenky na možný zdroj pitné vody zaplašilo mohutné zaržání, ze kterého se vyklubala intenzivně využívaná koňská pastvina jen pár metrů dál na vrcholu svahu. Koně moji přítomnost víceméně nezaregistrovali, byť jsem musela projít jen pár desítek metrů kolem nich, abych se dostala dál. Cestičky skončily a k řece spadal neprůchodný prudký sráz, kterým jsem cestu nehodlala riskovat. Na druhé straně koňského výběhu to bylo lepší, sešla jsem dolů na cestu, a hledala přechod na druhou stranu řeky.


Cesta, rozšlapaná od koní v oraniště, končila bahnitým brodem. Opačným směrem jsem došla k brodu "chatařskému," kde byla voda mělká, ale zase široká. Bylo rozhodnuto. Boty šly dolů a pak kolem krku, ponožky taky, a Želva absolvuje svoje první letošní brodění. Z chat se nesl hlas rádia, slunko pálilo, a tak nebylo vůbec těžké si představit, že je léto. Začátek dubna mě vrátil do reality už prvním krokem mezi kameny. Led! Nohy mi trnuly tak, že se mi plosky skoro stočily dokulata, a dvacet metrů na druhou stranu bylo nekonečných. Po vylezení na břeh jsem téměř marně hledala nějakou kapku krve, která by v nich zbyla, ale po výměně ponožek za vlněné a chvilce poskakování bylo možné pokračovat v cestě.


Ještě kousek cesty kolem Lesní řeky, kdy les byl nahoře i dole, a vymotala jsem se ven, do plného jasu. Se známou písníčkou, hvízdanou na plné pecky, jsem šlapala prašnou cestou směrem domů, a v ostrém slunci toho dne léto zase vypuklo naplno.
 


Komentáře

1 atti.hombre | 28. dubna 2016 v 15:24 | Reagovat

Pekné čítanie :-)

2 Medvěd | 28. dubna 2016 v 17:27 | Reagovat

Když přijde na tuláka jarní volání, tak ho doma neudrží ani párem koní :)

3 Marekk | E-mail | 2. května 2016 v 20:51 | Reagovat

Želva se probouzí ze zimního spánku. Hezké a duši hladící počtení. Přeji Ti krásné jaro a celý letošní rok!!
Marek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015