Příroda je moudrá, nevyzpytatelná, milosrdná, krutá, spravedlivá, bohatá a tvořivá. Proto je tak krásná a nepoznatelná, a proto v ní člověk nikdy na všechny otázky odpověď nenajde. (Vladimír Hůna)


Novinky:

  • Jsem pořád naživu!
  • Od nynějška mám profil i na Facebooku

Rozdělání ohně po dešti

29. dubna 2017 v 21:35 | Lesní želva |  Cesta k zálesáctví

Rozdělat oheň po dešti patří mezi zálesácké dovednosti, které je dobré si udržovat. Sem tam se mi natrefí příležitost si to vyzkoušet, když o nic nejde, jako minulý víkend. Samotné rozdělávání nedělám žádným primitivním způsobem, momentálně používám firesteel. Klíčová je tedy spíš schopnost najít správný materiál a dobře si ho nachystat. Pozor, článek obsahuje hodně fotek!


Naposled se mi příležitost k rozdělávání ohně naskytla na chatě, kde jsem s sebou měla krom magnéziové tyčky i pevný nůž a skládací pilku, což samozřejmě práci usnadňuje.

Poprchalo průběžně už několik dní, a tak byl les neustále vlhký. To ráno bylo znovu po dešti. Dubovo-jasanový les se vzrostlými smrky u chaty je skoro bez podrostu, a vysbíraný od jiných chatařů, tak jsem zvědavá, na co narazím.

Jako první jdu k sehnutému stromu, na který jsem narazila už při večerní obhlídce předchozí den. Loupající se kůra naznačuje, které větve už jsou suché. Výhodou je, že z jednoho stromu budu mít drobné větvičky na podpal a zbytek o tloušťce palce se bude hodit na počáteční přikládání. U chaty se mi pak podaří nalámat nějaké drobné větvičky ze smrku v zahradě. Ty jsou před deštěm chráněné korunou s jehličím nad nimi, a proto navlhnou jen při pořádné průtrži, což je řadí mezi nejspolehlivější materiály pro podpal v nevlídném počasí.


Při dalším kole jsem se rozhlížela po stromech, sem tam v korunách bývají zachycené větší větve nebo rovnou celé malé stromky, zaklesnuté do vícekmenů. Štěstí jsem ale měla až na hranici lesa. Z velkého solitérního dubu se před časem ulomila velká větev - z takového kusu stromu by byl celý táborák pro večerní špekáčkové ohně na několikrát.


Pokud bych nenarazila na tuto větev, stačilo by se líp dívat do větví stojících dubů, některé spodní větve už byly uschlé. Po opravdu velkém dešti nebo při absolutně hnusném počasí jsou ještě visící větve nebo stojící soušky spolehlivým zdrojem suchého dřeva, protože nejsou vystaveny přímému kontaktu s mokrou zemí a vzlínajícím vlkem, a mnohem rychleji tak po dešti osychají. I na povrchu mokrá větev je uvnitř suchá, protože mrtvé dřevo vodu přijímá velmi obtížně a pomalu.


Po stažení několika velkých suchých větví a tyčoviny k chatě už mám palivo, potřebuji už jenom troud k zachycení jiskry. Ten se vydám hledat na při dalším kolečku. Nejdřív mezi smrky narazím na souši s odlupující se kůrou. Neváhám, a plát jí utrhnu. Může sloužit jako lůžko pro troud (z vnitřní strany je úplně suchá) a zároveň bude oheň izolovat od mokrého popela v ohništi. O kus dál si urýpnu kus staré smůly z jiného smrku. Smůla výborně hoří a poslouží mi jako "prodlužovač ohně" po zapálení troudu.


Výborným troudem pro zachytávání jisker je po dešti suchá loňská tráva a všelijaké lodyhy. Pokud je tráva vzpřímená, schne po dešti velmi rychle, protože se do ní opírá vítr. Čím je vyšší, tím lépe, protože je daleko od mokré hlíny a nižšího zeleného porostu, který po dešti bývá plný vody. Nejlepší jsou trávy s bohatým květenstvím, tvořící celé chocholy. Přesně na takovou jsem narazila na nízko položené louce u potoka. Takto zjara je plná dymnivek, podbělů a devětsilů, a než mezi nimi vyrazí nová tráva, je plná starých stonků a stébel. Brzy jsem trávy spolu s lodyhami nějakého bodláčí měla krásnou kytici, se kterou je rozdělávat oheň přímo radost.


Teď už jsem tedy měla všechno potřebné. Po návratu k chatě jsem trávu schválně umístila na natahané větve, aby neležela přímo na zemi a proudil kolem ní vzduch. Než jsem nachystala oheň, měla tak příležitost ještě lépe oschnout.


Pokud rozdělávám oheň v mokrém počasí, vždycky jdu na jistotu - vše si chystám co nejpečlivěji, abych docílila toho, že oheň zapálím pokud možno na první pokus. Čím horší je počasí, tím je to důležitější, protože úspěch nebo neúspěch významně působí na lidskou psychiku.


Z větví jsem nařezala krátká polínka, která jsem rozštípala nožem na čtvrtky a následně některé na osminky. Krátká, protože se nožem štípou mnohem snadněji, a je to taky o dost rychlejší. Z některých osminek jsem vyřezala podpalovací ježky, zbytek třísek zůstal na první přiložení.


K ohništi jsem si nachystala všechno, co budu bezprostředně přikládat na oheň. O kus dál jsem pak nachystala polínka z větví a pak už celé velké kusy dřeva, které na oheň přijdou naposled a není až tak důležité, nakolik jsou vlhké, protože dostatečně silný táborák je pak už dokáže vysušit, než je přiložím.


Do ohniště jsem tedy jako první dala plát kůry. Pak jsem vzala květenství trav a pořádně pomrvila mezi dlaněmi, až se rozpadla a vytvořila na kůře chumáč kompaktní vaty. A pak to šlo ráz na ráz - dva tahy plíškem po křesadlu, a hořelo to. Tráva hoří hrozně rychle, takže jsem okamžitě přihodila lodyhy bodláčí a následně na malé kusy polámané smrkové větvičky a hrudky smůly.


Jak začala prvotní masa trošku prohořívat, přišel čas na třísky a drobné klacíky. Když to šlo, jak mělo, a oheň se nedusil, přidala jsem čtvrtky polínek. Nezahltit oheň palivem příliš je důležité, protože ten přijde o dostatek kyslíku, a nemaje ještě základ ve žhavých uhlíkách, živících jej zespodu - zhasne.


Pokud plameny pojmou i čtvrtky a první celé klacky, už je vyhráno - stabilní oheň je na světě. Takový už se dá obestavět mokrými kusy dřeva, postupně je sušit a přikládat. V ideálním případě brzy vzniknou žhavé uhlíky - a to už je potom ta pravá pohoda.

A za odměnu, že mi to vyšlo, jsem si dopřála pěkný kus grilovaného vepřového, takže to za tu práci rozhodně stálo. ;-)
 


Komentáře

1 Simona | Web | 30. dubna 2017 v 11:28 | Reagovat

To se bude hodit, díky za parádní návod!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

***

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Lesní želva


2010-2015